Rozcestník >> Náboženství >> Ateistická společnost

Předmět diskuze: Ateistická společnost - “Ateismus je pochopení, že neexistuje žádný věrohodný vědecký ani faktický důkaz existence boha, bohů nebo jiných nadpřirozených jevů a bytostí.” Ateismus je racionální a pragmatický a humanistický postoj k světu. Racionální v tom, že usiluje o poznání pravdy ( tím odmítá teorie o existenci neprokázaných nadpřirozených bytostí a jevů). Pragmatický, protože za prioritní považuje to, co je užitečné a prospěšné (náboženství to není, už proto, že lidi rozděluje - viz vztahy mezi židovskou vírou, islámem a křesťany). Humanistický proto, že na první místo staví člověka, skutečnou bytost, nedokonalého, ale vyvíjejícího se tvora, jakým jsme my všichni (ne tedy nějakého vymyšleného stvořitele mimo čas a prostor, kterého ani nelze dokázat).

Zobrazení reakcí na příspěvek #160216

Zobrazit vše


| Předmět: RE: RE: RE: RE: RE: RE: RE: RE: RE: RE:…
04.05.26 14:49:58 | #160216
Reakce na příspěvek #160215

Tady nikdo nepsal o permanentním strachu - čteš v příspěvcích, co tak není.
*3770*
V Bibli se píše o bázni - veliký bázni a atd.
Pokud existují k tomuto slovu tyto synonyma, tak nemáš pravdu, protože se jim záměrně vyhýbáš - samozřejmě nejsi sám.
*34087* *34087*



| Předmět: RE: RE: RE: RE: RE: RE: RE: RE: RE: RE:…
04.05.26 15:41:18 | #160217 (1)

V Bibli se píše o bázni k Bohu...áno, vo vzťahu človeka k Bohu ide o bázeň/náboženská úctu, nie strach...náboženská úcta (bázeň k Bohu) v kresťanskom duchovnom kontexte nevyjadruje strach v zmysle hrôzy, ale hlbokú úctu, rešpekt a lásku k Bohu...



| Předmět: RE: RE: RE: RE: RE: RE: RE: RE: RE: RE:…
04.05.26 16:32:15 | #160220 (2)

1. Makabejská 3 :
25 "Na okolní pronárody padla bázeň a začali mít hrůzu" z Judy a jeho bratrů.
Tady jsou rovnou u sebe - najednou bázeň nestačí.
Lukáš 1 :
12 Když ho Zachariáš uviděl, "zděsil se a padla na něho bázeň".
Tady podobně : Bázeň před andělem?
Ezechiel 30 :
13 Toto praví Panovník Hospodin: „Zničím hnusné modly, odklidím z Memfidy bůžky, z egyptské země nevzejde už žádný kníže. Sešlu na egyptskou zemi bázeň.
Tady je jasně použita bázeň jako strach.
A takových příkladů jsou desítky.
*6476* *6476*
Matouš 10 :
28 A nebojte se těch, kdo zabíjejí tělo, ale duši zabít nemohou; bojte se toho, který může i duši i tělo zahubit v pekle.
"No a tady je rovnou napsané, že se máte Boha bát, protože pokud ne, tak vás může uvrhnout do pekla."
*34087* *34087* *34087*



| Předmět: RE: RE: RE: RE: RE: RE: RE: RE: RE: RE:…
04.05.26 17:31:09 | #160229 (3)

v tomto případě měl strach i bázeň. Mylsím že je to jasně rozlišené



| Předmět: RE: RE: RE: RE: RE: RE: RE: RE: RE: RE:…
04.05.26 18:00:22 | #160230 (3)
| Předmět: RE: RE: RE: RE: RE: RE: RE: RE: RE: RE:…
04.05.26 18:16:02 | #160231 (1)

Tak jestliže by měl člověka k víře v Boha nutit strach, tak by ten strach potom musel být permanentní, když je permanentní i ta víra v Boha. Kromě toho jsi ty sám o permanentním strachu psal tady (mimochodem tam jsi právě popsal ekleziogenní neurózu).

Tu bázeň máš vysvětlenou třeba tady:
https://cs.wikipedia.org/wiki/B%C3%A1ze%C5%88_Bo%C5%BE%C3%AD



| Předmět: RE: RE: RE: RE: RE: RE: RE: RE: RE: RE:…
04.05.26 19:51:08 | #160241 (2)

Tak vidíš - je tam "Bát se Boha"



| Předmět: RE: RE: RE: RE: RE: RE: RE: RE: RE: RE:…
04.05.26 20:09:22 | #160243 (3)

A to neznamená mít z něj strach, jak je tam vysvětleno:

Spojení „bázeň Boží“ („bázeň před Hospodinem“, „bát se Hospodina“ a podobně) navazuje na prastaré přesvědčení, že základem moudrého života a jednání musí být přiměřené sebehodnocení člověka. Jakožto konečná, omezená bytost se člověk musí bránit sklonu k pyšnému a svévolnému jednání, jak to vyjadřují různá přísloví, například české „Pýcha předchází pád“ nebo staré řecké „Sytost – pýcha – pád“

Tedy mít bázeň Boží, bát se Boha, znamená vědět že Bůh se na nás dívá, ať už jsme kdekoliv a děláme cokoliv. Mít před Pánem Bohem bázeň, neznamená pak strach a hrůzu z Boha, ale vědomí jeho pohledu, což je dědictvím Božího lidu. Až teprve vědomí Boží existence vede jednotlivce k hluboké úctě vůči Bohu. (vždyť nemůžeme mít v úctě někoho, o kom pochybujeme, že vůbec existuje)



| Předmět: RE: RE: RE: RE: RE: RE: RE: RE: RE: RE:…
04.05.26 21:52:20 | #160249 (4)

nebo tady:

Již několik uvedených míst ukazuje zřetelně, že „bázeň Boží“ neznamená to, co bychom si pod tím představovali dnes, a že „láska k Bohu“ je rovněž pojem, který vzhledem k soudobé mnohoznačnosti slova „láska“ potřebuje bližší vysvětlení. Kráčet „v bázni Boží“ znamená prostě ve Starém i Novém zákoně vést svůj život tak, jak víme, nebo jak podle náboženské tradice myslíme, že to Bůh od nás očekává, tedy dbát zákona, resp. přikázání. Postavy jako Kornelius jsou v pozdním Starém zákoně, resp. židovských epigrafech a ve Skutcích apoštolů, nazývány „ti, kdo se bojí Boha“, pohané, kteří zcela nebo částečně dodržují židovské nebo raně křesťanské předpisy. Odborníci na Starý zákon poukazují na to, že v hebrejštině Starého zákona i v řečtině Nového zákona má „bázeň“ v této konkrétní souvislosti stejně oslabený význam: nejde o to bát se, nýbrž ctít Jahveho, resp. zaujímat mravní postoje, které Jahve žádá. Ve Starém zákoně existují místa, kde lze stěží rozlišit lásku k Bohu a bázeň Boží; např. v Deuteronomiu 10,12 Bůh říká: „Nyní tedy, Izraeli, co od tebe požaduje Hospodin, tvůj Bůh? Jen aby ses bál Hospodina, svého Boha, chodil po všech jeho cestách, miloval ho a sloužil Hospodinu, svému Bohu, celým svým srdcem a celou svou duší, abys dbal na Hospodinova přikázání a nařízení, která ti dnes udílím, aby s tebou bylo dobře.“ Tato dlouhá věta je začátkem odstavce, který popisuje vztah mezi Bohem a jeho lidem Izraelem narážkou na vazalské smlouvy starého Orientu. Podobně se praví na začátku Žalmu 112: „Blaze muži, který se bojí Hospodina, jenž má velikou zálibu v jeho přikázáních!“ Dále se říká, jak Bůh člověku, který takto smýšlí a jedná, dá vše, co si žádá. Podobně mluví Žalm 128: „Blaze každému, kdo se bojí Hospodina, kdo chodí po jeho cestách!“ A končí příslibem: „Uvidí syny svých synů, pokoj s Izraelem.“ Bázeň Boží tedy není stav strachu nebo mentalita otroka, nýbrž postoj, který člověk zaujímá nikoli ze strachu před trestem, nýbrž proto, že Bohu přísluší úcta a poslušnost. Velmi zřetelné je to ve Třetí knize Mojžíšově (25,17), v odstavci, který končí slovy: „Budeš se bát svého Boha. Já jsem Hospodin, váš Bůh.“ Odstavec pojednává o tom, jak se má řádný Izraelita, dbalý Božích příkazů, chovat při koupi a prodeji.