"Hádam, že takovýto zážitek není nijak
ojedinělý"

Není.
Několikrát za život jsem tuto fascinaci obrovským prostorem Vesmíru
zažil.
Ale nepřikládám tomu nějakou zvláštnost ve smyslu jak tady
uvádíš/opisuješ.

"Hádam, že takovýto zážitek není nijak
ojedinělý"

Není.
Několikrát za život jsem tuto fascinaci obrovským prostorem Vesmíru
zažil.
Ale nepřikládám tomu nějakou zvláštnost ve smyslu jak tady
uvádíš/opisuješ.

Já ovšem nezažil fascinaci, ale posvátnou bázeň. Nebyl jsem tím okouzlen, ale pohnut.
bázeň je bázeň, co bych o ní měl víc říkat? Něco mezi děsem a respektem.
tož bylo by to zajímavé vzhledem k tomu numinósmu a nebo vzhledem ke křesťanskému postoji, že bázeň není strach...
Bázeň bych popsal jako respekt s prvky děsu. S tím, že někdy je toho děsu v tom respektu přítomno víc a někdy míň.
Je to to samé - ty jsi k tomu jen přidal posvátnost/nadpřirozenost.

Nic jsem k tomu nepřidal, ono to tam bylo samo. Nadpřirozenost ne, ale
pocit posvátna.
A není to to samé, pohnutí je hlubší či bytostnější emoční
zasažení, než fascinace coby prožitek "wow" (páni!).