Ateistická společnost

Jestliže byl hříšný, tak ho potom taky musel pokoušet ďábel a on tomu jeho svádění podlehl, poněvadž jak by jinak k té hříšnosti přišel, že?...
...hriešny je každý človek, každý je disponovaný pre Boha, pre spásu, - ale nie každý Boha a spásu dosiahne (práve pre ten hriech -a hlavne, že nerobí pokánie, lebo Boh požaduje pokánie) - a tak ten hriešny, ktorý nerobí pokánie (v tomto stave) je "oddelený" od Boha, a tak pokúšanie neuznáva, nevníma, nepriznáva - tam ho diabol nepokúša, lebo ho už má vo svojej pasci...

a hříšný je každý člověk právě díky tomu, že podlehl svodům ďábla. Takže jestliže byl budha hříšný, tak ho potom ďábel musel pokoušet a on mu podlehl.

Ďábel mne nikdy nepokoušel, jsemť imunní proti ďábelskému pokušení. Proto se nemusím ani pokat.

Kolik jsi dnes vypil kyseliny z akumulátoru, na důkaz že věříš v reálnou existenci boha? Jestli nepiješ tu kyselinu, tak podáváš důkaz, že tvá víra v existenci boha stojí za starou bačkoru.

Ďábel mne nikdy nepokoušel, jsemť imunní proti ďábelskému pokušení. Proto se nemusím ani pokat...:-) nepokúša tých, ktorých má vo svojej pasci...stačí sa nejako prikloniť k Bohu, a človek uvidí a pocíti pokúšanie...

To ďábelské pokušení přepadá lidi věřící v nadpřirozené příšery, tedy na ďábly, bohy, strašidla, vodníky, kouzelné oříšky z Popelky ....
Pokrytecky tvrdí, že jsou boho-věrci, ale netroufají si vypít ani štamprdli kyseliny z akumulátoru na důkaz své boho-víry.
Správný boho-věrec si klidně vleze do klece se lvem, protože věří, že bůh lvovi nedovolí si do pobožného kousnout.

nejhorší je ale ďábelské pokousání

Kdyby tě nepokoušel, tak bys byl mravně a charakterově bez chyby. To ty ale jsi, že?

Také jsem, jak vidno.

Tak to není, dědičný hřích je o tom, že hřešíš sám od sebe a ďábel s tím nemusí mít nic společné.

Co to znamená "hřešit sám od sebe"? Odkdy nemá hřích nic společného s ďáblem? Dědičný hřích je naše vrozená dispozice k hříchu, tj. dispozice k tomu, že jaksi automaticky podlehneme svodům toho ďábla.

Máš pravdu visitore77, Buddha je malován a sochán jako velmi obézní živočich a tím, že denně sežral jídlo, které by zachránilo desetičlennou rodinu před hladomorem, dokazuje jeho nemorální a nelidské jednání. Zkrátka hřešil obžerstvím.

Můj oblíbenec Kurt Křen biškup kláštera Melk, byl také pěkně kulatej a strašně rád hřímal z TV obrazovek nad prostopášností manželů katolíků, kteří se nechají rozvést a porušující tak slib "dokud nás bůh nerozdělí". Také rád obhajoval kardinála Grooera slovy "je to světec, pro církev toho udělal moc" a potichu si dodal, "těch pár sexuálně zneužitých hochů nestojí za řeč".
Melk je klášter, ve kterém už stařičký Adson napsal své vzpomínky z mládí, které byly později zfilmovány pod názvem "Jméno Růže".