Náboženská víra ale není intelektuálním vyznáním, nýbrž citovým
vyznáním. Otázka po existenci Boha není otázka po tom, jestli existuje
někde mimo tento svět nějaká bytost s Božími atributy. O tohle zdaleka
nejde a kdo na náboženství a jeho tvrzení o Bohu nahlíží takhle, ten mu
nerozumí. Pro ateisty (alespoň ty zdejší) je otázka po existenci Boha
otázka filozofická a takto k ní přistupují, ale pro věřícího ne, pro
něj je to otázka vztahová. Ateisté díky tomuto nedorozumění vznášejí
vůči věřícím nesmyslné požadavky. Pro trochu osvětlení viz slova
Tomáše Halíka:
Podle Ježíše není prvním přikázáním ve vztahu k Bohu víra, nýbrž
láska. „Uvěřili jsme v lásku, kterou k nám má Bůh,“ stojí v Písmu.
Uvěřili jsme tedy nikoliv v Boží existenci, ale v Boží lásku.
Jednou jsem provokativně napsal: „Boha nezajímá, jestli v něho věříme
(ve smyslu: jsme přesvědčeni o jeho existenci), nýbrž zda ho milujeme.“
Stojím si za tím. Na námitku, že přece musíme nejprve v Boha věřit a pak
ho můžeme milovat, odpovídám: ne, je to naopak. Teprve ten, kdo miluje, kdo
má opravdovou zkušenost lásky ve svém životě, může pochopit, co
křesťané míní slovem Bůh.
Křesťanskou víru lidé omylem zaměňují za „přesvědčení o Boží
existenci“. Jsou lidé, kteří si myslí, že Bůh neexistuje, a pak ti
druzí, kteří si myslí, že existuje – když náležím do té druhé
skupiny, tehdy jsem věřící, jsem křesťan a mám na rozdíl od těch
prvních, od ateistů, nárok na spásu. To je naprostý omyl a jedním z
hlavních úkolů kněží by mělo být vymýtit z hlav lidí tento
nebezpečný blud.
Naše názory na Boží existenci patří do filosofie a se spásou mají
máloco společného. Je třeba se konečně rozloučit se vším upoceným
dokazováním Boží existence. Bůh, který by musel být dokazován a mohl
být „dokázán“, by nebyl Bohem naší víry a nebyl by víry hoden.
„Víra“, která je pouhým náboženským přesvědčením, není
křesťanská víra; víra se stává křesťanskou pouze v nerozlučném
spojení s láskou a nadějí. Víra bez lásky se stává buď suchým
„světovým názorem“, nebo fanatismem a bigotností; víra bez naděje, bez
otevřeného čekání na prahu tajemství, se stává ideologií.
Nikoliv víra ve smyslu přesvědčení je křesťansku cestou k Bohu, nýbrž
láska – a to nikoliv jako sentimentální emoce, nýbrž jako překročení
sebe, svého sobectví a sebestřednosti. Teprve toto sebepřekročení je
skutečně křesťanská transcendence, a nikoliv spekulace o „životě po
životě“; život, který přemáhá smrt, začíná už zde, a to v lásce
mezi lidmi. Láska k Bohu bez lásky k lidem je sebe-iluze.
Jestliže při bohoslužbě recituji první větu „Věřím v Boha“, ono
věřím zde neznamená „Myslím si, že Bůh je“, nýbrž má spíše
charakter závazku, podobně jako při sňatku slova „Oddávám se ti a
přijímám tě“. Věřím, to znamená oddávám se – dávám, daruji se,
vykračuji od sebe, ze sebe – s vírou, láskou a nadějí.
1
