To, že Jan od Kříže víru nakonec upevnil, nijak neodporuje mému
tvrzení. Pointou Temné noci duše je fakt, že procesy "zlomení" a
"posílení" se nevylučují, zlomená kost musí nejprve srůst, aby byla
pevnější. Jan od Kříže popisuje stav, kdy dosavadní lidská, egoistická
víra a představa o Bohu musí být nejprve rozbita na prach. Popisuje pocity
duše uvržené do hluboké temnoty, která se cítí Bohem opuštěná,
zavržená a prožívá duchovní smrt. Pokud člověk prožívá moment, kdy
má pocit, že Bůh neexistuje, pak je jeho víra v danou chvíli lidsky
zlomená. Že z těchto trosek povstane něco nového, je věc druhá. Pokud je
pro tebe Jan od Kříže pohodlným příkladem, protože u něj tato krize
skončila, podívej se na Matku Terezu. Ta prožívala vnitřní temnotu
bezmála 50 let až do své smrti. V dopisech svému zpovědníkovi psala: "V
mé duši je příliš mnoho rozporů. Tak hluboká touha po Bohu a ta
prázdnota, ta temnota, ten strach, ta absolutní opuštěnost." Dokonce
přiznala, že vnímá jen prázdnotu a pochybnosti o existenci Boha. Tvrdit,
že padesátiletý pocit absolutní absence Boha není hlubokým otřesem a
zlomením lidské jistoty, je pouhým krkolomným žonglování se slovíčky.
Skuteční svatí byli křehcí lidé z masa a kostí, kteří si sáhli na
absolutní dno pochybností. Pokora před touto lidskou křehkostí je základem
křesťanství, nebo ne?
Příběhy se zkrátka upravují a nedělo se to jen v hluboké minulosti.
Vykukuje to na nás téměř na každém kroku. O lidech, o kterých jsme měli
jen to nejlepší mínění, se postupem času dozvídáme, že jejich
bezchybnost byla jen dobře sehranou hrou, umě přibarvenou
podporujícími.