To, že Jan od Kříže víru nakonec upevnil, nijak neodporuje mému tvrzení. Pointou Temné noci duše je fakt, že procesy "zlomení" a "posílení" se nevylučují, zlomená kost musí nejprve srůst, aby byla pevnější. Jan od Kříže popisuje stav, kdy dosavadní lidská, egoistická víra a představa o Bohu musí být nejprve rozbita na prach. Popisuje pocity duše uvržené do hluboké temnoty, která se cítí Bohem opuštěná, zavržená a prožívá duchovní smrt. Pokud člověk prožívá moment, kdy má pocit, že Bůh neexistuje, pak je jeho víra v danou chvíli lidsky zlomená. Že z těchto trosek povstane něco nového, je věc druhá. Pokud je pro tebe Jan od Kříže pohodlným příkladem, protože u něj tato krize skončila, podívej se na Matku Terezu. Ta prožívala vnitřní temnotu bezmála 50 let až do své smrti. V dopisech svému zpovědníkovi psala: "V mé duši je příliš mnoho rozporů. Tak hluboká touha po Bohu a ta prázdnota, ta temnota, ten strach, ta absolutní opuštěnost." Dokonce přiznala, že vnímá jen prázdnotu a pochybnosti o existenci Boha. Tvrdit, že padesátiletý pocit absolutní absence Boha není hlubokým otřesem a zlomením lidské jistoty, je pouhým krkolomným žonglování se slovíčky. Skuteční svatí byli křehcí lidé z masa a kostí, kteří si sáhli na absolutní dno pochybností. Pokora před touto lidskou křehkostí je základem křesťanství, nebo ne?
Příběhy se zkrátka upravují a nedělo se to jen v hluboké minulosti. Vykukuje to na nás téměř na každém kroku. O lidech, o kterých jsme měli jen to nejlepší mínění, se postupem času dozvídáme, že jejich bezchybnost byla jen dobře sehranou hrou, umě přibarvenou podporujícími.
