nedal
Vůbec jsem netušila, do jakého kontroverzního tématu se pouštím,“
přiznává žena nad stolem plným dokumentů a fotografií ve svém
bratislavském bytě. „Někdy je mi z těch dopisů úzko.“
V Národním archivu leží tisíce žádostí o milost a Vadkerty zatím
přečetla jenom část. Zároveň totiž dohledává, co se s lidmi stalo.
„Našla jsem zatím jenom tři žádosti, které byly kladně
vyřízené.“
Badatelka ukazuje třeba žádost nemocného muže, který chtěl poslouchat
rádio. Jako Žid ho musel odevzdat. „Zaplatil kolek a než se vůbec úřady
dostaly ke zkoumání, skončil v transportu.“
Za žádosti museli Židé platit, někdy to bylo jen pár korun, někdy i
deset tisíc. Záleželo na majetku žadatele, který úřady zkoumaly a podle
toho vyměřily částku. „Já říkám, že milosti byly na prodej.“
Výjimky zachránily jen několik desítek lidí
Nejmladší žadatel o milost, kterého Vadkerty objevila v archivech, byl
pětiletý Peter.
Peter Pocházel z Prešova a napsal Tisovi v roce 1941 Žádost zakončil
slovy „Ruky bozkávám, pan prezident“. Se žádostí neuspěl, prošel
třemi koncentračními tábory, ale přežil.
Po válce se vrátil, dostal se na České vysoké učení technické v Praze
a zůstal. Dodnes tu žije jeho manželka, která se ale kvůli svému
židovskému původu bojí publicity. Jejich dcera Klára, učitelka na jedné
pražské základní škole, se naopak domnívá, že o tom je třeba mluvit.
„Z mé nejbližší rodiny zahynulo patnáct lidí. A kde jsou ti tisíce
dalších? Co k tomu říct?“