loučení je zbytečné, protože po smrti ...
Mno, pro racionálně založeného člověka následuje po smrti živočicha
skutečně absolutní zakončení existence dotyčného. Tedy osoby, jakožto
čehokoliv živého, třeba žížaly, myši a jablka. Pociťovaný smutek nad
ztrátou blízké osoby, zvířete, peněz, nebo předmětu je subjektivním
pocitem. Faktem je, že zvířata a věci se dají nahradit, rozflákané auto
opravit. Úmrtí zemřelé osoby pochopitelně zasáhne emoce pozůstalého
silněj, než požár baráku, nebo úmrtí milované kočičky. Přesto je
duševně zdravý člověk tak nastaven, že tyto ztráty v nějakém čase
zpracuje a ty neovlivní jeho další život.
Ztráty jsou součástí existence člověka. Ztratit lze cokoliv, od
peněženky, pověsti a cti, po trpělivost, rozvahu a rozum. Ta poslední
jmenovaná ztráta je pro subjekt ta nejvážnější, ale i ta se překoná,
jakmile si tu ztrátu rozumu dotyčný přestane uvědomovat.
Pro pobožného člověka je loučení se zemřelým zbytečné, protože věří, že v nekonečnosti jejich náboženských představ se za kraťounký čas se zemřelými radostně setkají. Ke smutnění není sebemenšího důvodu, naopak se mají z bolesti a úmrtí podle vzoru sv. matky Terezy radovat. Umrlý necítí bolesti, nemá starosti a v nebi radostně a nedočkavě čeká, až jeho pozůstalí také umřou a přiletí za ním do nebe.
Jo a mohl bys mi napsat, co vlastně ty tebou zmíněné informace jsou, asi ti nerozumím. Všechen život na Zemi vznikl a existuje výhradně díky našemu Slunci. Až Slunce za nějakou tu miliardu let zakončí svou životadárnou činnost, tak se Země stane mrtvou planetou. Pro tebe má to Slunce také informace?

,
