,
velké štěstí, že osud je člověku nakloněn, já tomu říkám požehnání a já zase dílo náhody.
Denně jsem jezdil do zaměstnání vlakem, někdo mne mohl nakazit, nebo nějaký debil do mně zapíchnout kudlu a já na to zemřít. Jezdil jsem autem a lítal letadlem na služební cesty, pracoval jsem s vysokým napětím i v celkem nebezpečném prostředí a tak jsem se musel spoléhat na mi neznámé lidi, na techniku, na svou dovednost, inteligenci ... bla, bla bla.
Když jedeš po silnici stovkou a proti tobě také auto stovkou, tak tě dělí od smrti jen dvoumetrovej odstup, rozum člověka v protisměru, vlastní rozum a spolehlivost techniky aut.
Jenže "co se může pokazit, se jednou pokazí" (Murphyho zákon). I tohle zahrne rozumný člověk do kalkulace nebezpečí. Takže se vlastně každý, kdo vyleze z bezpečné postele a zaklapne za sebou dveře bezpečného domu vydá v náhodné nebezpečí. A pak, jak je bezpečný příbytek s rozvodem plynu a elektriky? Každý den se někdo někde otráví jídlem, plynem, nebo uhoří v bytě, či zahyne v troskách zříceného domu.
Teista má oproti ateistovi jen jedinou výhodu a tou je víra, že když se něco fatálně pokazí, třeba utrhne lano lanovky, tak se dostane do krásného nebe k milujícímu Ježíšovi. Já to pobožným přeji a pravím, že takového dudlíka (šidítko) nepotřebuji a nepostrádám.
Zkrátka "Tady stojím, tady jsem a nemohu jinak". 
