Umírající a povstávající bůh
Frazerovi následovníci identifikovali postavy umírajících a
povstávajících bohů v několika náboženstvích. V oblasti starověké
Mezopotámie měl tento typ zastupovat bůh Dumuzi (sumerská varianta jména).
V mýtu o sestupu bohyně Ištar (sumersky Inanna) do podsvětí tento bůh
plodnosti a její milenec ji nahradil v podsvětní říši. Zde ale pobývá
jen po určitý čas, v půlročních cyklech jej nahrazuje jeho sestra
Geštinanna, bohyně vinné révy. Odborník na mezopotámské náboženství
Jiří Prosecký podotýká, že se tím mělo vysvětlovat střídání
letního sucha a zimního vegetačního klidu.
Dumuziho zmizení bylo ve starověké Babylónii rituálně oplakováno.
Tento zvyk se dostal i do izraelského království. V Ezechielovi 8, 14 jsou
zmiňováni ženy, které v „bráně Božího domu“ – tj. jeruzalémského
chrámu – oplakávají Tamúze – hebrejské označení pro Dumuziho. Bible
toto konání označuje za „ohavnost“, protože se jedná o uctívání
cizího boha.
Frazerovské bádání avšak považovalo Dumuziho za jakýsi předobraz
Krista. Měl to naznačovat i význam jména, které podle Proseckého znamená
„pravý syn“. Myšlenka toho, že Kristus – umírající a vzkříšený
„pravý“ syn Boží – má svůj pohanský předobraz byla zvláště
fascinující pro zakladatele hlubinné psychologie, Carla Gustava Junga, který
to vnímal jako doklad archetypální povahy Kristova mýtu. Jung tento mýtus
rozeznával nejenom v staré mytologii, ale též jej spojoval s alchymií.
Mýtus umírajícího a vzkříšeného Boha pro něj reprezentoval
psychologický proces sestupu Já do hlubin kolektivního nevědomí, odkud se
vynoří v celé své celistvosti a harmonii.
Kromě mezopotámské větvě byl mýtus o umírajícím bohu frazerovskou
školou zaznamenáván převážně v antickém prostředí. Badatelé z oblasti
starověkého Řecka a Říma nacházeli jeho prvky v několika mytologických
celcích. Podobnosti k mýtu o Dumuzim nejlépe vystihoval příběh o zrození
a smrti boha vína a plodnosti Dionýsa, který podle orfické verze (orfikové
bylo uskupení mystiků, kteří měli následovat učení pěvce Orfea) byl
zabit Titány a později oživen jeho otcem, vládcem bohů Diem. Podle orfiků
tento příběh reflektuje učení o nesmrtelnosti duše.
Jiný typem tohoto vzorce měl být příběh o Adónisovi. Syn kyperského
krále měl být krásný, že uchvátil dvě bohyně zároveň – bohyni
krásy Afrodítu a bohyni podsvětí Persefonu. Bylo stanoveno, že Adónis bude
strávit krásné období roku s Afroditou a druhé, pochmurné s Persefonou.
Opět se tímto příběhem mělo vysvětlovat cyklické střídání plodných
a neplodných období.
Samotná Persefona byla též reprezentantem mýtu o umírajícím bohu. Jako
Koré, dceru bohyně rolnictví a plodnosti Démétér, ji unesl bůh podsvětí
Hádes. Démétér její zmizení oplakala a celá země se propadla do období
hluboké neúrody. Znepokojen mizerným stavem světa, hlava řeckého panteonu,
bůh nebes Zeus svolil, aby Persefona přebývala jednu část roku – tu
plodnou – u své matky a zbylou u svého manžela.
S Démétér a Persefonou byly v antickém Řecku a Římě spojeni tajemné
mysterijní kulty. Antičtí autoři se o nich vyjadřovali velmi pochvalně –
ten kdo se účastnil jejich ritů, ten měl mít zajištěno místo v řecké
obdobě ráje. Nikdo přesně neví, co se během nich dělo, zasvěcenci měli
přísně nakázáno o tom mlčet – od toho je ostatně odvozeno slovo
mystérium. Mysterijní kult měl i Adonis či jeho syrský ekvivalent Attis,
případně egyptský Osiris. Tyto mysterijní kulty byly v řecko-římském
období velmi oblíbené a podle některých badatelů křesťanství zpočátku
bylo takovým kultem též – odkazovat na to měly tzv. pašijová mystéria,
hry a vyprávění o utrpení a vzkříšení Ježíše Krista.