Takže ta modlitba to nakonec vlastně neovlivní…
Takže ta modlitba to nakonec vlastně neovlivní…
Modlitba ovlivní prostředí v kterém se nějaký proces odehrává. člověk to vnitřně intuitivně cítí ... a je jasné že pokud je vnitřně naladěn pozitivně, dobře a přejícně a takovýchto přejícných lidí je hodně tak i to prostředí je jiné než když vládne pocit zoufalství a zmaru. Je to jako když přijdeš do domácnosti kde vládne napětí nebo je tam pohoda a klid. Pokud se modlí a vntřně přejí uzdravení třeba stovky či tisíce lidí, mohou vytvořit příznivé prostředí pro uzdravování ale to vůbec neznamená že se tak stane. Jen že v příznivém prostředí je to příjemnější :-) tedy doufám :-))) můj manžel byl na smrt nemocný, měl to padesát na padesát, mohla jsem k němu den i noc kteroukoliv chvlíku. Povzbuzovala jsem ho, držela za ruku, a když jsem s ním nebyla tak jsem se modlila abych měla sílu být dobře naladěna. Přežil to, ale byla jsem vnitřně připravena i na opak
To je v téhle souvislosti o ničem. Psychická pohoda je důležitá. Tisíce lidí modlících se někde jinde než u pacienta neovlivní nic, pokud to on sám není schopen jako podporu pochopit. Takže je úplně jedno, jestli se ti lidé modlí, nebo jen doufají, jde jen o tu atmosféru. Nikde není řečeno, že se lze buď jen modlit, nebo zoufat.
Otázka ale zněla jinak a mířila právě na ten váš dvojí metr: Pokud se modlíš a dítě přežije, modlitba pomohla. Pokud nepřežije, modlitba za to rozhodně nemůže! Nikoho ani nenapadne, že se modlit neměl, protože by třeba bez toho přežilo… To je ten váš selektivní výběr „faktů“ na podporu víry.
Nic proti víře, ale nevydávejte ji za vědění!
já bych si nikdy netroufla říct, že pomohla modlitba. Opravdu ne! To bych cítila jako rouhání. jsou věci kterým nerozumíme nebo nevíme proč se to děje. Proč malé dítě onemocní a zemře. Prostě jsou věci které musíme přijmout tak jak jsou. nebo je neprijmout a trápit se či obviňovat sebe nebo druhé. Protože jsme lidé tak furt hledáme nějaké důvody a příčiny a máme v sobě neklid že za něco můžeme nebo za něco může ten druhý. Akceptace a přijetí toho co je přináší klid. Jak k tomu dojít? Existuje spousta všelijaké literatury, a osobní rozvoj a já nevím co. Poctivá víra je nejschůdnější cesotu (pro mě) k přijetí věcí tak jak jsou a pohlédnutí pravdě do očí.
To jsem si mohl myslet. Ti, co vědí, že jsou Napoleon, ti se mezi ně počítají taky…
Pavlo nevědí - není k tomu žádný reálný základ - jen si to hodně
přejí a vše dobré, co se kolem nich stane, považují za dílo boha
Hospodina.
Já vám to všem přeju a "PO" ne/zjistíme realitu.
