Ne nemyslím. Jen si přeji být akceptována i ateistou taková jaká jsem. Moji blízcí mě takhle přijímají i s mým kostelem a jinými podivnostmi. Dokonce se synové vyptávají na moji víru, zatím ji odmítají ale nakonec se mnou souhlasí. V etických otázkách a názorech máme absolutní shodu. A proč tedy "potřebuji" ten kostel? Protože si moc přeji aby to takhle bylo, abycho mohla vyjádřit vděčnost za svůj život a abych se i sama sebe ujistila že je dobře tak jak to je. Uvěřila že je vše dobře a moje intuice běží na plné obrátky když se zklidním. Dostanu třeba dobrou radu, přemítám, přemítám a najednou vím co mám dělat nebo nedělat. V tomhle mi pomáhá moje víra.