Býval jsem křesťan, no snad jím ještě jsem, nevím... 
každý večer rozmlouvám tzv. s universem
vlastně sám se sebou, když se to veme kolem a kolem, ale jedno mi nedá
spát... tedy jeden zážitek, mimo mnohé další (ps. jsem schizofrenik v ID,
ale držím se a nevyšiluju) a to vážení duše na vahách spravedlnosti...
když se mi to stalo, nevěděl jsem zda spím, či bdím... mozkem mi letěly
vzpomínky a doby dáno minulé a já je vyvažoval... či spíše přiznával
pravdu... což bylo to nejzajímavější, nikdo mě nesoudi, jen já sám sebe
a nademnou byly všechny bytosti v universu,které se na mě "dívaly" zda
vážím správně... obrovská pokora a bojácnost mě tehdy provázela... no
vyvážil jsem a zjistil jsem jedno... každá duše je nějak těžká nějaký
hřích/přečin prostě nepřizná, ne že by nechtěla, ale nedošlo na to...
otázkou je proč... je to tak hluboce zakořeněno, že to popřeme v sobě
samém, nebo proč? musím ale připomenout, že jsem si vzpomněl na to, jak
jsme v dětství zašlápl ve vzteku mravence a to mi bylo připomenuto...
zážitek, který jsem si nepamatoval se najednou promítl a já přesně veděl
co jsem tehdy cítil a proč jsem to udělal... přiznal jsem to a mnoho
dalšího... takže jsem vyvážil... ale byl to skutečně ten "boží soud"?
Předmět diskuze:
“Ateismus je pochopení, že neexistuje žádný věrohodný vědecký ani faktický důkaz existence boha, bohů nebo jiných nadpřirozených jevů a bytostí.”
Ateismus je racionální a pragmatický a humanistický postoj k světu. Racionální v tom, že usiluje o poznání pravdy ( tím odmítá teorie o existenci neprokázaných nadpřirozených bytostí a jevů). Pragmatický, protože za prioritní považuje to, co je užitečné a prospěšné (náboženství to není, už proto, že lidi rozděluje - viz vztahy mezi židovskou vírou, islámem a křesťany). Humanistický proto, že na první místo staví člověka, skutečnou bytost, nedokonalého, ale vyvíjejícího se tvora, jakým jsme my všichni (ne tedy nějakého vymyšleného stvořitele mimo čas a prostor, kterého ani nelze dokázat).
