Býval jsem křesťan, no snad jím ještě jsem, nevím...
každý večer rozmlouvám tzv. s
universem vlastně sám se sebou, když se to veme kolem a kolem, ale jedno mi
nedá spát... tedy jeden zážitek, mimo mnohé další (ps. jsem schizofrenik
v ID, ale držím se a nevyšiluju) a to vážení duše na vahách
spravedlnosti... když se mi to stalo, nevěděl jsem zda spím, či bdím...
mozkem mi letěly vzpomínky a doby dáno minulé a já je vyvažoval... či
spíše přiznával pravdu... což bylo to nejzajímavější, nikdo mě
nesoudi, jen já sám sebe a nademnou byly všechny bytosti v universu,které se
na mě "dívaly" zda vážím správně... obrovská pokora a bojácnost mě
tehdy provázela... no vyvážil jsem a zjistil jsem jedno... každá duše je
nějak těžká nějaký hřích/přečin prostě nepřizná, ne že by
nechtěla, ale nedošlo na to... otázkou je proč... je to tak hluboce
zakořeněno, že to popřeme v sobě samém, nebo proč? musím ale
připomenout, že jsem si vzpomněl na to, jak jsme v dětství zašlápl ve
vzteku mravence a to mi bylo připomenuto... zážitek, který jsem si
nepamatoval se najednou promítl a já přesně veděl co jsem tehdy cítil a
proč jsem to udělal... přiznal jsem to a mnoho dalšího... takže jsem
vyvážil... ale byl to skutečně ten "boží soud"? 

,






