,
Vezměme v úvahu ústřední křesťanské poselství, které je vyjádřeno velikonočními svátky. V klasickém pojetí je jeho obsah následující.: Bůh poslal svého Syna, kterého svým Duchem zplodil z Marie panny, aby jeho Syn svou smrtí na kříži vykoupil svět, řečeno biblicky: „ aby Bůh smířil svět sám se sebou, poslal svého Syna na kříž jako oběť smíření“, (jako by to Bůh neuměl udělat jinak). Následně však svého Syna vzkřísil z mrtvých. A aby nevznikl problém, kde že ten vzkříšený Syn je a zda už nikdy více nezemře – nechal jej vystoupit na nebesa. Nu, a aby to celé dějství dostalo zacelení, tak Kristus na konci věků opět přijde k poslednímu soudu. Hříšníci půjdou do zatracení, spravedliví do věčné blaženosti. (S tím ovšem měli teologové od počátku nesnáz – lítal v tom už Pavel: tak je poslední soud podle zásluh anebo podle milosti? Někteří vymysleli (Eirenaios) anakefaliósis ton panton – spasení všech. Augustin si vypomáhal absurdní představou vyvolení, Kalvín absurdní představou předurčení.) Nu, a aby ten Syn a Duch nebyli jen božími nástroji ( manus Dei) vykonstruovali křesťanští bohoslovci v konci 3. a ve 4. století nauku o Trojici, že jsou to tři božské osoby – mia ousia, treis hypostaseis, nesmíšené a nerozdělené – nesmyslný konstrukt.
(Vznik islámu lze chápat jako pozdější náboženský pokus vrátit se k židovskému monotheismu, učinit z něho světové náboženství, a překonat tak křesťanský rozpor mezi monotheismem a Trojicí.)
Ve srovnání s jinými velkými světovými náboženstvími – jednoduše
monotheistickými,
(židovství, islám), nebo zase s velkými náboženstvími Východu –
princip brahma nebo jing jang nebo nadhled nirvány, je tento křesťanský
velikonoční konglomerát představ sestaven z původně staroorientálních
kultů (smírčí oběť), helenistických mysterií (vzkříšení božstva) a
židovské apokalypsy – (happy end dějin).
https://sok.bz/clanky/2017/snazil-jsem-se-zachranit-krestanstvi-ale-neslo-to-osobni-glosa
