Hm, já jsem z věřící rodiny ale "na Ježíška" se u nás nikdy
nehrálo. S vírou "na Ježíška" jsem se setkala až v první třídě u
spolužáků z nevěřících rodin a byla jsem z toho pěkně na větvi!
Stejně jsem učila i své děti a když trochu "braly rozum" (asi od čtyř
let) jsem je vedla k tomu aby do ětedrého večera i ony připravily dárky pro
každého člena rodiny! Problém nastal až s vnoučaty, kdy "víru na
ježíška" požadovali sekulární příbuzní. S vnoučaty od staršího syna
problém nebyl - ti v tom kličkovali 
ohledně babičky a dědečka docela
úspěšně a z jejich "víry na ježíška" si
víceméně dělali legraci za jejich zády. Měli v tom plnou podporu
(věřících) rodičů. Prostě nechali babičku a dědečka věřit na
ježíška a brali to jako hru. Děvčata mé dcery nikdo s "ježíškem"
neotravoval, ty byly v pohodě. Ale nejhorší to bylo u mladšího syna! Já
tam přišla před vánocemi a pětiletý Kuba "měl problém": "Stařenko, já
bysem potřebovál tvoju POMOC!" "Jasně, Kubíčku, pomožu ti - co
ptřebuješ?" "Stařenko, půjdeš se mnů k babičce?" Neměla jsem nic proti
tomu - dědeček s babičkou bydlí v patře, mladí v přízemí, často jsem
chodívala i "nahoru" ... a tak jsme s Kubou vašlápli schody do babiččiny
kuchyně. Až tam z Kuby vypadlo, o co mu jde: "Stařenko, púrosím ťa,
možeš babičce vysvětlit že žádný Ježíšek dárečky pod stromeček
nenosí? Ona temu furt věří a nedá si ode mňa řécť!!" Naštěstí
babička Ivanka je pohodová, príma ženská a srdečně jsme se tomu zasmály.
Dlaší vnoučátka už "ježíškem" neotravovali....
Předmět diskuze:
“Ateismus je pochopení, že neexistuje žádný věrohodný vědecký ani faktický důkaz existence boha, bohů nebo jiných nadpřirozených jevů a bytostí.”
Ateismus je racionální a pragmatický a humanistický postoj k světu. Racionální v tom, že usiluje o poznání pravdy ( tím odmítá teorie o existenci neprokázaných nadpřirozených bytostí a jevů). Pragmatický, protože za prioritní považuje to, co je užitečné a prospěšné (náboženství to není, už proto, že lidi rozděluje - viz vztahy mezi židovskou vírou, islámem a křesťany). Humanistický proto, že na první místo staví člověka, skutečnou bytost, nedokonalého, ale vyvíjejícího se tvora, jakým jsme my všichni (ne tedy nějakého vymyšleného stvořitele mimo čas a prostor, kterého ani nelze dokázat).
a já skousla - no, tu bolest nikomu
nepřeju!! Vsedě na koberci jsem vrazila prsty do pusy a protézu vyrvala ven.
Kuba na mne čuměl s otevřenou pusou ale já si ho moc nevšímala a zdrhala
do koupelny, umyla protézu, vypláchla pusu a zuby opět nasadila. Kuba se
vzpamatoval a utíkal po schodech nahoru. Za okamžik byl nazpět i s babičkou!
Ivanka byla celá vyjevená: "Prosím ťa, možeš mně řécť, co jsi
udělala?? Kuba přiletěl jak větr a žeprý "babičko, to musíš vidět, co
stařenka udělala!! To si ešče neviděla!!!" Tak mně prosímťa řekni, CO
JSI UDĚLALA??" Já také chvíli nechápala a pak mně to docvaklo: "No,
VYTÁHLA SEM ZUBY" 
Díky.