Jenže mně nejde o víru, ale o poznání. Uvěřit lze i lžím a nesmyslům.
Znevažuji nepotvrzené nesmysly. Nic Kristu nebrání, aby ke mně taky promluvil. Pokud existuje, měl by vědět, že mi jde o poznání pravdy.
Možná mi je k ničemu. Pokud to má být to nejdůležitější v životě, tak by to asi měl zažít každý.
To sice jo, ale uvěřit lze i pravdě. Náboženská víra je víc než jen přesvědčení o pravdivosti nějakého tvrzení. Ta zahrnuje také citový vztah a určitou důvěru, které potom vedou k určitým účinkům, jež následně zakládají poznání. Možná většina našeho osobního poznání obecně nevychází z intelektuální činnosti, nýbrž ze zkušenosti. Ohmatáním či zažitím. A na zkušenosti zejména stojí ony indície.
No, víc to asi nebude, když o tu víru lze i přijít. To je opět snaha víru nějak nadřazovat. Zkušenosti i to zažití mají i ateisté. A stejnou zkušenost i zážitek si lze vyložit různě.
Náboženská víra není to samé, jako víra, že existují mimozemšťani
nebo že Slávie vyhraje nad Spartou. Ta vyžaduje celého člověka, ne jenom
intelekt. Tím se náboženská víra nijak nenadřazuje, nevim jakou asociací
jsi na to přišel.
Zkušenosti i zažití mají i ateisté - a jaká je pointa?
Vyložit různě se samozřejmě dá, proto se taky i ve věci výkladu stále
mluví o víře. Jedna věc je setkat se s nějakým fenoménem, ale správně
ho vyložit je věc druhá.
No a o to právě jde. Nelze sice dokázat víra, ale lze dokázat nebo vyvrátit určitá tvrzení s tou vírou související. A pokud i praktický život věřícího neodpovídá tomu, co věřící o své víře tvrdí, pak lze předpokládat, že tomu sám ve skutečnosti nevěří.
Ano to lze předpokládat, mimo jiné, ale o to tady nejde.
Lze o nich spíš pochybovat, než je vyvrátit/dokázat.