Rozcestník >> Náboženství >> Ateistická společnost

Taky to pamatuju. Branky byly často dva kameny a hokejky se spravovaly nebo dělaly ze všeho možného. První moje brusle ještě byly tzv. kačenky šrobované klíčem na podrážky obyčejných bot.
Na lyžích byly ještě kožené řemeny, až později se objevily kandaháry. No ale byli jsme venku od rána do večera.

Coby dítě jsem v zimě mohla každé ráno o půl hodiny déle spát. O tu dobu se zkrátila cesta do školy namísto pěšky se sjelo na lyžích...

Jo, kačenky jsem měl také a na podrážce tatranek pořádně nedržely, no a lyže už s kanrahárem, lyžařské boty s odpovídajícím výbrusem žlábku na podpatku. Lyže pochopitelně dřevěné, bez kovových hran a ty se ještě voskovaly. Vosků bylo několik druhů, pěkně voněly a roztíraly se takovou korkovou kostkou. A byla to makačka. A vleky ntaké nebyly, tak se nejdřív vyšlapal kopec. A těch držkopádů ...

Na bruslích jsem stála jenom 1x v životě - na střední škole, na vypůjčených, když jsme kdysi šli povinně na bruslení. Kupodivu mně to docela šlo, tedy: dopředu, měla jsem trénink z lyží. Ale nijak mne to nenadchlo. Pro mne to byla nuda. Na lyže mne postavil tatínek už ve dvou letech. Byla každá jiná, protože druhá od páru byla zlomená vázání ušil staříček ze starých koňských opratí a zbytku starého řemenu od mlátičky a na tom jsem šupajdila od chalupy dolů, nahoru samozřejmě taky. Voskovalo se to svíčkou a zažehlovalo starou žehličkou nahřívanou na kamnech, kachlových, vařilo se na nich. Lyže v té době "žehlili" všichni v domě - to byl smrad! Po 4 letech lyže zdědil bráška a já dostala trochu delší, taky po komsi zděděné, už nevím po kom. První dva roky školní docházky jsem na lyžích nesměla ale ve třetí třídě jsem dostala pod stromeček své první NOVÉ lyže! S vázáním na patu. A směla jsem na nich do školy! Hurá! To se to závodilo s ogarama "dědinářama"! Jenže to na mne nějaká dobrá duše požalovala (ogaři těžce nesli že nad nima vyhrává malá cérka) a já dostala zákaz závodů pod pohrůžkou zabavení lyží a chození do školy pěšky! Ale zákaz vydržel jenom dva roky. To jsem dostala na vánoce další lyže, od strýčka - tatínkova bratra - s umělou skluznicí a měly kovové hrany a kandahár! A ještě od kolegy z práce přinesl i lyžáky! Sice mně byly trochu velké ale tři stařenčiny pletené vlněné ponožku to spravily

Já bruslil dost, Chodili jsme na zimní stadion (L. Trojáka, Košice) - a byli jsme "hvězdy" - hráli jsme "babu" a tak mezi ostatními a "utíkali" před juniory, kteří tam dozorovali - no byli jsme čísla. Pak na SŠ jen když jsem dojel na vánoční a jarní prázdniny. Hokej před barákem a na zamrzlém štěrkovisku bylo samozřejmostí.

Pak jsem se k bruslení vrátil když jsem se víc seznámil s rodiči u našich potomků "hokejistů". Trvalo 2 týdny, než jsem si zvykl znovu na brusle na našich půlnočních "zápasech" - vozila mě manželka, protože jsem nemohl na nohy - hrůza
Ale přebolelo to a pak bylo fajn.
A lyžování - zimní sezóny 1984-89 každý druhý týden na svahu - tak 50% Skalnatý pleso Sk. pleso - jediný svah, kde jsem si nedovolil dát čaj s rumem.

Já to měla na bruslák daleko a taky se tam platilo, takže nic pro mne. Zato lyže byly nutností. To víš, kotáry... když jsem se dostala na střední, tatínek mně koupil běžky. Plus boty. Netuším, kde na to tehdy vzal peníze... lyže byly sice jenom Visu Extra - tedy - dřeváky ale já byla celá šťastná!
Ve druháku jsme měli jet na lyžařský výcvik ale nějak "se to kouslo" a naše třída nejela. Takže na sjezdových lyžích jsem nikdy nestála a nikdy jsem nejela na vleku. Zato mám na lyžích (mimo jiné trasy) několikrát projety hřebenovky z Mostů u Jablunkova až ke Vsetínu anebo Javorníky - od Bumbálky až po Skalicu Ty Beskydy se daly ujet za jeden den ale bylo to o držku strašně riskantní, to bych nedoporučovala Javorníky ( a Bílé Karpaty) jsme vždycky dělili. Parta bláznů, no... (kdysi jsme to prošli v létě pěšky - z Mostů do Skalice za čtyři dny. Bolí mne nohy jen co si na to vzpomenu! Teď ujdu stěží 300 metrů...

To vázání kandahar bylo "pod obojí". To lanko se na "sjezd" nejdřív zasunulo do vodítek, které byla na bocích lyže kousek před patou. No a když to lanko nebylo na bocích lyže fixované, tak se pata boty dala zvednout a ze "sjezdovek" byly "běžky". Pro chůzi v mírném svahu, nebo na rovině to mělo smysl.
Kámoš si rád zaběhá tady po polích, pochopitelně po neupravené stopě a v čerstvém sněhu ty úzké běžky zapadají hluboko.

Jo, kandahar byl tady do těch kotárů ideální. Na jízdu denně dolů do školy a šlapání nahoru to fakt bylo fajn.
Na střední jsem jezdila domů jenom na víkendy, nechodila denně, spíš jsem si o tom víkendu někam zajela, s partou a to jsme se v dělání stopy (pokud tam nebyla) střídali. Většinou ogaři, přece jenom se před cérkama chtěli vytáhnout

Na bruslák jsem musil jezdit akorát kvůli dětem. To ježdění dokolečka, hnusná zbytečná muzika k tomu hodně lidí pohromadě ...
Úplně odlišný je pocit na široké ploše zamrzlé hladiny, akorát se musí dávat bacha na vítr, jednou jsme jeli snad dva-tři kiláky lážo plážo s větrem v zádech, ale ta cesta zpět proti větru byla utrpěním. To nebyl vlastně ani vítr, jestli měl tak dva, tři metry za sekundu, spíš vánek. Synka jsem táhl za sebou na šále.