Rozcestník >> Náboženství >> Ateistická společnost

ad Loretta:
.."Vetsina z nich svetlo neztotoznuje s Bohem, rikaji jen , ze pocitili lasku, ze ji byli prostoupeni a cim bliz se dostavali do svetla, tim intenzivnejsi pocit to byl"..
s tim nesouhlasim.. existuje nekolik vedeckych praci, ktere prave onu identifikaci srovnavaji - pamatuji si kuprikladu japonskeho hudebnika/herce, atheistu, ktery ono svetlo prirovnal k zari reflektoru na podiu.. obecne se da rici, ze jelikoz v netheistickych kulturach nejsou natolik pritomny kulturni artefakty ovlivnene krestanskou tradici, casto chybi ona personifikace/zo­sobneni jasneho svetla, pocit byti milovan ci komunikace se svetlem.. v nasi spolecnosti zakorenene motivy "Buh je laska" ci "Buh je svetlo" podstatne ovlivnuji samotnou interpretaci euforickych pocitu jako „lasku“ vyzarovanou od Boha ci jako bozský zdroj a vyse zminenou percepci tohoto fenomenu v Japonsku muze naopak ovlivnovat i tendence k nevyjadrovani citu ci lasky slovne

Nějaké malé procento lidí prý má opačné pocity, strachu a děsu.

to nevysvětlíš...

Na rovinu. Já zažil stresový šok. Ale v té chvíli jsme nevěděl, že to je on. Má to veice podobné projevy jako infarkt - jediný rozdíl je, že to bolí opravdu vlevo a ne pod hrudní kostí uprostřed, jako infarkt. jinak ochrnutí, brnění v lévé části těla, jen jsme se sesul, naštěstí jsme seděl na sedačce. byly asi 3 hod ráno. i jen tohle mi stačilo se smířit se vším, co bylo a že už to nebude. a to jsme dokonce byl ochuzen o nejbližší, kteří byli na dovolené, na kterou jsme já kvůli té práci , při které jsme se sesypal, nemohl

jen vědomí, že je možná konec, mne podivně uklidnilo (bylo to v době, kdy ještě nebyly mobily a bál jsem se pohnout- zvednout z toho lehu)

Snad každý po klinické smrti uvádí nezažité zklidnění a smíření. Je to možná projev toho, že lidé se většinou nebojí smrti, ale jen umírání, dlouhého a bolestivého. Z pozice psychiky jsme na tom všichni prakticky stejně. Je tedy logické, že máme i stejné vjemy a pocity, když si myslíme, že se blíží konec.

To zažili mnozí, nejsem výjimkou.
Už jsem také četl poznámky a líčení k tématu, od lidí, kteří se dostali na rovinu smíření a oddechu (doslovně) a byli po navráceni popadnutím dechu do "surové" reality mírně řečeno zklamáni. Možná, že se to dá přirovnat probuzení z krásného snu ve spánku.

Byla jsem take v realne blizkosti smrti, dokonce mi davali asi 2% nadeje na preziti..zadne smireni jsem nepocitovala, jen jsem si prala zbavit se ukrutne bolesti..a utect z ni..na chvilku se mi to i podarilo a byla jsem najednou v otevrenem okne , pak jsem se asi vratila, upadla do bezvedomi..stalo se to pri virovem onemocneni zpusobenem neznamym virem tropickeho puvodu, ackoliv jsem v tropech toho roku vubec nebyla..