Rozcestník >> Náboženství >> Ateistická společnost

Asi jsem špatný katolík, protože nevěřím že jen katolíci jsou správně věřící. Ani nemám důvod si to myslet. Nikdy by mě to nenapadlo.

Ovšem že nejsi katolík ale katolička.

Co když to píše katolík že v ní je duše s elementem mužským.

Proto říkám místo víry cesta, poněvadž věřit pro mě je jiné jak vědět a má cesta mě učí vědět že už vím.

Ateista může vědět že se ráno probudí jako dnes , když bude vědět že mu k tomu dopomůže jeho způsob života, věřící bude věřit že se druhý den probudí a nechá to na víře,ale člověk co ví tak si ověřuje a ateista si ověřuje,aby se každý den mohl probudit ráno a pracuje na sobě.Jenze z toho vědění už vzniká věření, že věříme že to co praktikujeme do našeho života.

Ateista může vědět že se ráno probudí jako dnes

Ne ateista to neví s určitostí. Jak se dá ověřit, jestli se ráno vzbudím?
Já no to nemyslím, jen sen tam manželce řeknu : "Kdyby něco, tak čau."

A odhaduje že se vzbudí a bude vědět co bylo včera či před týdnem. Tedy že se vzbudí a naváže samozřejmě na to co bylo večer.
Představte si že by se vzbudil a vůbec nic nevěděl.

https://www.csfd.cz/film/133842-50x-a-stale-poprve/prehled/

viděla jsem :-)) to se člověk furt motá dokola až zestárne a umře. A kdyby se mu to stalo už v pěti letech...každý den překvapené totéž. Přiznám se že mě vždycky fascinovalo, že život je jeden celek. Tedy od začátku do konce je to jeden život a cokoliv děláme, má svůj význam z pohledu celého života. Tedy nejen v daný moment i když samozřejmě daný moment prožíváme, ale nějak ten moment pak zapadá do celku a ovlivňuje ho. A až jsme staří, pak se ukáže jaký to mělo smysl. začne se to vylupovat ze slupky, to co mělo a dávalo smyl tedy k čemu to bylo dobré.
Ehm. zase filosofuji :-) ale mám to tak... musela jsem chodit po horách, abych si na chvíli ztišila hlavu. Teď už tolik nemyslím.

Tahle filosofie je užitečná, pomáhá člověku zjistit svoje vlastní postoje k tomu věčnému Kdo jsme? Odkud jsme? Kam jdeme? a zjišťujeme že to možná není až tak těžké zodpovědět. A dokonce to je v i " v souladu s BOHEM", i když ve skutečnosti to bude tak, že víra to převzala od reality a Bohu jen přiřkla.
Prostě většinu základních filosofických otázek si člověk zodpoví až na konci života, a zjistí, že si je mohl zodpovědět dávno a i se odle nich chovat.
Hory mají svoje kouzlo a náboj, ani já neznám lepší okolí na uklidnění. Možná je to tím, že jsou většinou dostatečně krásný, blíž ke hvězdám, ale současně neumožňují úplně vypnout jako třeba válení se někde u moře. Vždycky jsme hory upřednostňoval před jakýmkoli jiným prostředím. A je v nich i ten počátek - kdy vznikala pevnina. Nutí vnímat a přemýšlet ....

Vidím to trošku jinak. Nemyslím si, že se "motáme" životem nýbrž jím "kráčíme" po cestě dané okolnostmi, tedy závislostmi na lidech které máme rádi a kterým jsme i něco povinni "splatit", či takzvanou "vyšší mocí", to jest lidmi, kteří mají nad námi moc k nasměrování naší cesty. Mám tím na mysli jak nadřízené na vojně, tak nadřízené v zaměstnání.. Ta cesta životem není tedy rovná jako napnutá šňůra, ale má své zákruty a také odbočky a křižovatky na kterých se musíme rozhodnout, kterým směrem budeme pokračovat. Dá se říci, je je to cestička životní krajinou, vede někdy i do kopce, jindy zas s kopce a tak není ani nudná, ani jednotvárná. když se tak ohlédnu, tak bych vlastně na té své, vlastně naší (+manželka) cestě nic neměnil.

Hledat smysl toho, či onoho lze, ale připadá mi to dost pošetilé se hnát za nějakým hlubokým a univerzálním smyslem života.
Coby ateista nevidím hledání smyslu v nějakých esoterických a náboženských sférách. Smysl života je pro mne náš život prožít plodný a konstruktivní, pomáhat lidem a neuškodit nikomu a ničemu.
Jaký má smysl třeba pěstování rajčat? No přece smysl je v tom pěstování. Jaký smysl je ve čtení knížek? No přece v poznání myšlenek a nápadů jiných lidí, jak autora příběhu, tak jím stvořených postav. A takhle lze, si myslím, najít smysl v návštěvě opery, třeba Rusalky, v návštěvě ZOO, muzejí, obrazáren, výstavišť. Ve čtení a ve studii odborné literatury.
No a také v konstruktivní práci doma v dílně a u PC.

nené, to motání byla reakce na film 50x jinak, kdy se žena po úrazu každý den budila bez paměti na předcházející den, tedy prožívala pořád stejný den a pamatovala si pořád jen to co bylo před úrazem a nic potom. Takže to bylo téma, co kdybycom si ráno nic neapamatovali.

To co píšeš ty je zcela jiné téma, když si pamatuješ předcházející den, tedy nic trochu jinak.

Aha, máš na mysli film se Sandlerem a Barrymore - 50 prvních schůzek. Moc se mi líbil, mé paní ne moc. Dal jsem si ho aspoň třikrát.

taky se mi líbil. na to že je to se Sandlerem, překvapivě milý.

ty jsi ale asi reagoval na ten život jako celek. Předpokládejme že si pamatujeme co jsem dělali předcházející dny a třeba máme nějaké nedořešené věci ještě z dětství, nebo křivdu co nám udělali rodiče či sourozenec a v průběhu života se to vše postupně rovná a čistí, protože náš pohled se čistí a rovná. a pak se jednou vzbudíme a žádná křivda není, protože nikdy nebyla. To jen my to tak vnímali a tak si náš život vyčistíme zcela než zemřeme. A zemřeme v klidu a smíření.

Já tyhle tebou zmíněné problémy, nebo křivdy nikdy nepociťoval. Zajisté mě někdy někdo naštval, hlavně na vojně, spolubojovníky si vybrat nemůžeme, ale to jsem řešil bezprostředně, spíš diplomaticky. Ale to musím hodně hloubat ve vzpomínkách a abych řekl pravdu, tak nějakou křivdu nebo násilí z dětství nevnímám. A mé vzpomíny začínají v mých 2,5 letech.
Teď mi napadá, že jsem byl jednou společně s jinými spolužáky exekutován učitelem laťkou od obrazu na zádel. To mi bylo 9. Kamarádi z našeho konce (vesnice) na konci zimy zapálili na svahu suchou trávu, spíš loňský přebujelý plevel. Ta naše banda byla tak ve věku od 8 do 14 let. Z ohně se stala výheň, naše pokusy to zastavit selhaly a tak jsme utekli. Dospělci ze sousedství to pak snadno uhasili, jednak protože ten svah nebyl velký a oheň plál jen krátce a druhak oheň neohrožoval nic podstatného. Já ten trest ve školním kabinetu bral jako nespravedlivý, protože sirkou škrtl jeden z nás, ten 14. letý, který už kouřil partyzánky. Ten tělesný trest byl spíš jen potupný, symbolický a moc fyzicky nebolel. Na takové prkotiny z dětství se vzpomíná spíš s úsměvem.

Já byla ve škole šprtka, protože moje maminka byla učitelka na té škole. Nejvíc problémů jsem si udělala sama svým šprtstvím.

Deti ucitelu musi jit prikladem a tak nekdy revoltuji, to byl muj pripad, doma jsem si osvojila roli "zlobive dite".

a ve škole taky? já doma revoltovala, ve škole jsem byla jedničkářka a všem napovídala. Ale těžko jsem se smiřovala s neúspěchem. Nesla jsem ho těžko, zejména když jsem věděla že maminka bude mít problémy. Tedy takjsem si to namlouvala, že se budou na maminku dívat jakože zlyhala a je neschopná

vždycky jsem měla pocit že nesu odpovědnost za maminku a že je mojí povinností se o ní postarat, a to dodnes kdy jí je téměř 100 let. Tak trochu přízračné, ale naučila jsem se s tím žít.

To ja taky i kdyz jsem odesla, ale delala jsem co jsem mohla..

Byla jsem ctizadostiva, ale asi ne diky mamince, ucila jsem se pro znamky,v uceni vzorna, ale nikdy jsem se nehlasila a nesnazila se nijak profilovat, dokonce jsem mela i jednou horsi znamku z mravu(minus , nebo co), ani nevim uz za co, coz byla pro maminku rana , jezdila jsem na otcove motorce bez ridicaku , kamaradila jsem se spis se zlobivymi, nez s hodnymi detmi..sestra se zas branila tim, ze se odmitala zucastnovat ruznych socialistickych akci, verejne mluvila o omezovani svobody v oblekani, bojkotovala 1.maj a odmitla tanecni. ..a tak podobne.