umíš si představit jištění? oba s manželem na laně, takže skok na druhou stranu pokud by jeden padal. Ale to je především o koncentraci. Na takové tůře se soustředíš na 100% třeba 8 hodin v kuse. Hlava je úplně čistá, jen krok za krokem.
umíš si představit jištění? oba s manželem na laně, takže skok na druhou stranu pokud by jeden padal. Ale to je především o koncentraci. Na takové tůře se soustředíš na 100% třeba 8 hodin v kuse. Hlava je úplně čistá, jen krok za krokem.
nemyslel jsme jištění jednoho druhým
v takových místech bývají ukotvena bezpečnostní lana, ke kterým se lze
jistit
jako když se někdo na střeše přiváže ke komínu nebo nečemu
takovému
to nejde všude jsou metry sněhu, na hřebenu se jde přes ledové seraky (navátý firn) v mačkách. Tam se nemáš jak jistit, jen roztáhneš ruce a kráčíš... hřeben má tak 800 metrů. Zkusím se podívat po nějakém obrázku.
Tady je krásně vidět, takže po tom hřebenu procházíš od jednoho vrcholu na druhý
první a poslední fotka ukazuje jak to na hřebenu při přechodu od Dôme
du Gouter, kde se přenocuje,
vypadá
Minuly tyden se tam zrovna nekdo zabil..ty jsi horolezec? Spoulpracovala jsem s jednim ceskym horolezcem, porad jsem mu rozmlouvala, aby se na to uz vykaslal, mel totiz uz zmrzacenou nohu, vypravil se pak s jednou ceskou skupinou do tech mist, o kterych hovoris a uz se nevratili, zustala po nem zena male dite.
spíše vysokohorský turista. ale už nechodím na čtyřtisícovky... ubývá mi sil i vytrvalost. a také postřeh.
Horolezci, ci vysokohosrsti turisti jsou pro me temer nepochopitelni, je to vasen..ale stejne jde o ten adrenalin..
u mě o soustředění. Jsem velice roztěkaná, pořád mi odbíhají myšlenky na všechny strany. A když se jde na takovou cestu, všecko se sváže do jednoho jediného bodu. Nic jiného neexistuje. Možná i adrenalín, ale ten je víceméně pomocník na cestě, aby se ta pozornost a síly pořád udržovaly v dostatečné míře. člověk pak není unavený.
Jestli tomu spravne rozumim, tak jsi ve stavu soustredeni a zaroven uvolneni, to je nejlepsi stav pro komunikaci se svym vnitrnim hlasem.
my chodili jen dva. Já a manžel. I proto jsme se rozhodovali za sebe, spolu a byli jsme opatrní. Díkybohu za vše.
Viděl jsem pár takových záběrů.

Si "blázen"

Výšek se nebojím, ale takový úzký přechod bych asi "nedal".

Po skále by to pro mne problém nebyl, ale sněhu, i když ufoukaného a
pevného bych nedokázal věřit, že stoupnu na převis, který se pode mnou
odlomí ... a sjedu dolů.
Něco jako (lodní) kotva se čtyřmi háky na laně kolem pasu by na sněhovém
poli mohla osobu zastavit.
na to je cepín. Otočíš se na břícho a brzdíš. Cepín máš přívázaný o ruku, takže je to jen o rycholosti se zorientovat během jízdy. Hlavně se otočit na břicho.
Já vím, otočit se na břicho a neklouzat hlavou dolů. Pak už jde o to
jak obouručně ten cepín zarýt špičkou do sněhového pole a nenechat si
vykloubit ruku, nebo urvat poutko kolem zápěstí. Teoreticky bych asi věděl
jak na to, ale dosud jsem neměl příležitost si to vyzkoušet v praxi. 
já jo :-)) akorát musíš mít nohy nahoře aby tě mačky neotočily do kotrmelce
Rozumím, v kolenou lehce zalomit a nadzvednout nohy. Kolena lehce od sebe kvůli prostorové orintaci těla. Pro mužský dost choulostivá poloha, pro klouzání nevhodná.
hehe, proto jsou kalhoty z pevné látky :-)) My s manželem měli v té době dokonce goretexové takže jsme se mohli vyválet v mokrém sněhu a plasťáky na nohách. to byla výhra do sněhu a držely na tom dobře mačky. akorát se v tom blbě šplhalo po skalách (a ještě v mačkách). To když si dnes vzpomenu tak nevím jestli se smát nebo děsit. vše je tak dávno.
Tady v tom případě té "hřebenovky" ratky by se klidně dalo kousek pod
ní ke skále přikurtovat lano, ke kterému by se člověk připnul.
akorát by to z té sezky možná przo udělalo chodník ...
je to minimálně 800 metrů... tedy po sněhovém hřebenu. Asi bych to nechala být. Zatím odsud nikdo nespadnul. Stačí udržet rovnováhu.