Rozcestník >> Náboženství >> Ateistická společnost

nené, to motání byla reakce na film 50x jinak, kdy se žena po úrazu každý den budila bez paměti na předcházející den, tedy prožívala pořád stejný den a pamatovala si pořád jen to co bylo před úrazem a nic potom. Takže to bylo téma, co kdybycom si ráno nic neapamatovali.

To co píšeš ty je zcela jiné téma, když si pamatuješ předcházející den, tedy nic trochu jinak.

Aha, máš na mysli film se Sandlerem a Barrymore - 50 prvních schůzek. Moc se mi líbil, mé paní ne moc. Dal jsem si ho aspoň třikrát.

taky se mi líbil. na to že je to se Sandlerem, překvapivě milý.

ty jsi ale asi reagoval na ten život jako celek. Předpokládejme že si pamatujeme co jsem dělali předcházející dny a třeba máme nějaké nedořešené věci ještě z dětství, nebo křivdu co nám udělali rodiče či sourozenec a v průběhu života se to vše postupně rovná a čistí, protože náš pohled se čistí a rovná. a pak se jednou vzbudíme a žádná křivda není, protože nikdy nebyla. To jen my to tak vnímali a tak si náš život vyčistíme zcela než zemřeme. A zemřeme v klidu a smíření.

Já tyhle tebou zmíněné problémy, nebo křivdy nikdy nepociťoval. Zajisté mě někdy někdo naštval, hlavně na vojně, spolubojovníky si vybrat nemůžeme, ale to jsem řešil bezprostředně, spíš diplomaticky. Ale to musím hodně hloubat ve vzpomínkách a abych řekl pravdu, tak nějakou křivdu nebo násilí z dětství nevnímám. A mé vzpomíny začínají v mých 2,5 letech.
Teď mi napadá, že jsem byl jednou společně s jinými spolužáky exekutován učitelem laťkou od obrazu na zádel. To mi bylo 9. Kamarádi z našeho konce (vesnice) na konci zimy zapálili na svahu suchou trávu, spíš loňský přebujelý plevel. Ta naše banda byla tak ve věku od 8 do 14 let. Z ohně se stala výheň, naše pokusy to zastavit selhaly a tak jsme utekli. Dospělci ze sousedství to pak snadno uhasili, jednak protože ten svah nebyl velký a oheň plál jen krátce a druhak oheň neohrožoval nic podstatného. Já ten trest ve školním kabinetu bral jako nespravedlivý, protože sirkou škrtl jeden z nás, ten 14. letý, který už kouřil partyzánky. Ten tělesný trest byl spíš jen potupný, symbolický a moc fyzicky nebolel. Na takové prkotiny z dětství se vzpomíná spíš s úsměvem.

Já byla ve škole šprtka, protože moje maminka byla učitelka na té škole. Nejvíc problémů jsem si udělala sama svým šprtstvím.

Deti ucitelu musi jit prikladem a tak nekdy revoltuji, to byl muj pripad, doma jsem si osvojila roli "zlobive dite".

a ve škole taky? já doma revoltovala, ve škole jsem byla jedničkářka a všem napovídala. Ale těžko jsem se smiřovala s neúspěchem. Nesla jsem ho těžko, zejména když jsem věděla že maminka bude mít problémy. Tedy takjsem si to namlouvala, že se budou na maminku dívat jakože zlyhala a je neschopná

vždycky jsem měla pocit že nesu odpovědnost za maminku a že je mojí povinností se o ní postarat, a to dodnes kdy jí je téměř 100 let. Tak trochu přízračné, ale naučila jsem se s tím žít.

To ja taky i kdyz jsem odesla, ale delala jsem co jsem mohla..

Byla jsem ctizadostiva, ale asi ne diky mamince, ucila jsem se pro znamky,v uceni vzorna, ale nikdy jsem se nehlasila a nesnazila se nijak profilovat, dokonce jsem mela i jednou horsi znamku z mravu(minus , nebo co), ani nevim uz za co, coz byla pro maminku rana , jezdila jsem na otcove motorce bez ridicaku , kamaradila jsem se spis se zlobivymi, nez s hodnymi detmi..sestra se zas branila tim, ze se odmitala zucastnovat ruznych socialistickych akci, verejne mluvila o omezovani svobody v oblekani, bojkotovala 1.maj a odmitla tanecni. ..a tak podobne.