Rozcestník >> Náboženství >> Ateistická společnost

ano. jsem ráda že chápeš. Je pak rozdíl v akceptaci. Pokud beru život jako samozřejmost, může se proměnit v rutinu a třeba i něco otravného - samozřejmého. Pokud ho beru jako dar, budím se každé ráno obdarovaná a těším se. Tedy v tom je ta nadpřirozenost. neberu to jako samozřejmost. beru to jako něco mimořádného.

Pokud beru život jako samozřejmost, může se proměnit v rutinu a třeba i něco otravného

Pochopitelně může. Ale i lidé bohem obdaření životem si ho někdy zorganizují jako otravnou rutinu. Vem se třeba mnichy nějakého přísného řádu - každý den to samé, neměnné od vstupu do řádu po smrt. Pro takové je smrt vykoupením z nudy.

Víš jeden moudrý člověk pravil "štěstí se nedá koupit, nebo ukráct, štěstí se zrodí samo od sebe v mozku kreativního, pozitivně myslícího člověka". Samozřejmě to není vědecky podložená a vyčerpávající definice vzniku pocitu štěstí.

Prakticky a subjektivně - když odvedu dobrou práci, nebo aspoň poradím, lidi jsou spokojení a já získám, pocit štěstí. Pochválím manželce chutnou krmi a tím jí dám dávku štěstí. Když mi rozkvetou kytky, v pokoji, nebo venku, tak je to pocit štěstí. Zrovna jako stěbetající ptáci venku, nebo předoucí kocour na klíně. Myslím si, že to takhle cítí každý.

K tomuhle opravdu nepotřebuji nějaký návod z bible, nebo kázání faráře v kostele.

U těch mnichů se mýlíš :-)) Je to spíše naopak, těší se z toho že žijí.

Nojo, i mravenci se těší z toho, že žijí. To nají žívé bytosti jako vlastnost sebeuvědomnění.

U mnichů jsem nikdy nebyl. Ovšem dovedu si představit, že si denní rutinu o církevních svátcích zpestří třeba o jeden.nebo dva zdrávasy navíc.

To akorát duševně choré, třeba stižené depresí, může život přestat bavit a jdou se postavit na koleje rychlíku do cesty. Tahle metoda je poslední dobou dost oblíbená. Kluci raděj sešlápnou plyn až k podlaze a namíří to autem do stromu.

jsou to různé věci. život v kláštěře (v tichosti a rozjímání o Bohu) a deprese :-))) Moje kamarádka z mládí je zasvěcená sestra, vybudovala dva kláštery kde byla představená, teď už je víc v ústraní. Měla pestrý život a v několikrát jsem u ní v klášteře byla na dovolené.

Deprese je v principu nespokojenost se svým bytím.
Možná také vyvolaná nesplněním přehnaných očekávání. Klíčové slovo je asi "skromnost" a také "rozum".
Deprese je duševní choroba a není snadno léčitelná. Trpí jí prakticky všichni poživatelé drog, kterými si zdánlivě vylepšují svůj život. I tohle je způsobeno specifickým uspořádáním propojení neuronů v mozku.

takže je pak otázka jak moc jsme závislí na tomto uspořádání neuronů a zda se můžeme nějak vnitřně osvobodit od jejích negativního působení. Tedy být funkční i když máme deprese a dělat to co máme i s depresí pokud víme že je to jen uspořádání neuronů. Podobně funguje i bolest, když vím že je to jen podráždění nervu, dokážu se osvobodit

je důležité získat tuto nezávislost na eskapádaách mozku.

To máš jako s genomem.
Třeba to jednou budeme umět, poradit si se všemi gentickými a neurotickými probémy až tak, že se začneme cíleně "vylepšovat" ...

jak moc jsme závislí na tomto uspořádání neuronů absolutně závislí, ratko.

Stačí mrňavoučká odchylka od normálu a člověk je slepým, hluchým, koktájícím, má epileptické záchvaty, trpí různými fobiemi, stane se lehce a rychle závislým na drogách a stane se z něj náboženský fanatik, nebo sadistický násilník a vrah. V ideálním případu je z něj altruista, šikulka, pomocník a zachránce lidí a ostatních zvířat v nouzi

Náš mozek, tedy uspořádání jeho neuronů, během výchovy, vzdělání a zrání je tím, čím mentálně jsme. Naše kostra, svaly a orgány slouží mozku pouze na dodávku potřebné energie a na přemisťování. ... A na množení se.

Rozhraním pro vstupní informace z okolí máme sensory. Na chemii ve vzduchu reagující čípky v nose, na chemii v potravinách a tekutinách reagující v puse, na změny tlaku vzduchu v uchu, na fotony promítané na retinu v oku a na teplotu a na tlak reagují sensorické buňky na pokožce po celém těle.

Zkrátka to co jsme je uloženo v 1,5kg neustále pracujícího mozku. K té práci potřebuje mozek energii a stačí několika minutové zastavení dodávky energie do mozku ... a jsme mrtvolami. Bezceným organickým materiálem ... Hu ! Doufám že jsem tě moc nevystřašil.

to né, nechtěla bych být obětí svého mozku. člvoěk může být slepý, hluchý, chromý a přesto neztácet své já. Ale jak dostane Alzheimera, je po něm.

Nepochopila jsi mne -

My jsme mozek, nemůžeme být obětí sami sebe. Mozek uvědomuje sám sebe, je vlastním pánem, přijímá informace z okolí, zpracuje je a reaguje na ně. My, mozek, jsme závislí na našem těle, proto nařizujeme se napít, něco pojíst, přemístit se tam a tam ...
Když se rozhodneme ukončit svou biologickou existenci, tak si pořídíme smrtící dávku drogy, nebo se přemístíme na koleje ...

My jsme mozek vybavený pusou, jícnem a žaludkem, vybavený hrudním košem a plícemi, vybavený zrakem, sluchem, chutí ... a rukami a nohami se svaly.

Mozek komunikuje s jinými mozky pomocí svého "rozhraní" s okolím. Zde v DF je rozhraní našich mozků, tedy mé a tvé, vylepšeno zařízením dálkového přenosu. Nepotřebujeme ke komunikaci ani hlasivky, ani sluch, vystačíme s s očma.

Já bych jen dodal, že mozek spotřebuje kolem 20 % energie, dodané tělu. přestože sám mívá kolem 2 % hmotnosti

Přesněji řečeno 20 % klidové spotřeby energie, při fyzickém výkonu třeba svaly berou víc.

Proto lidé inknuji k různým přirozeným otázkám jako je třeba duchovno a hledají,ono když člověk ví že celý život je samsarou a je to jen zrod, stáří a smrt, potom už smireně na sobě člověk může pracovat.