Rozcestník >> Náboženství >> Ateistická společnost

Ano přesně buddhisté toto umí ještě dříve než první katolický kněz všem věřícím toto co píše Jonáš lhali až do teď.Kdyz mnich budhisticky ví že už je konec jde naposledy meditovat,sklidni mysl aby se připravil na svou další cestu.

To umí i ateista.Dávno víme, že člověk (většina lidí) se nebojí smrti, ale max bolesti při ní.
A ateista je smířen s tím, že po smrti se "v prach obrátí, ze kterého i vzešel" a vůbec mi to nevadí, mám za Zemni pokračování.
Jo, jasně, sám počítám, že v těch úplně posledních okamžicích se mi úplně nebude chtít, možná i k Bohu se mylenkou obrátím, ale pokud zemřu bz bolestí, bude to v pohodě :-)))))

nemá sysl bazírovat na tom se po thle planetě ploužit nebo jezdit na kriplkárce, slintat, pochcávat a posrávat se a jen zatěžovat život blízkým, to je nepřirozené a kontraproduktivní

a věřící? ten se bude hryzat celé umírání, jestli se faklt někde nezapomněl kát, vyzpovídat, omodlit, jestli ho boží soud nesrazí do peklíčka, prostě furt ve stresu .-)))))

přitom smrt není zlá. :-)))

Ateista nevěří na Boha, a tím tedy ani na peklo, takže se po smrti nemá vůbec čeho bát :-)))))

Smrt je jako usnutí a věčný spánek - žádné starosti více, jen klid. Ještě si ani jeden umrlý na smrt nestěžoval.

Čeho se lidé bojí je bolestivé a zdlouhavé umírání. Proti bolesti existují opiáty a narkóza, ale proti zdlouhavém trápení a pokračující destrukci orgánů nic nemáme, teda kromě absolutní demence.

Zažil jsem skon už několika lidí ... a nikdo z nich nevolal po knězi. Prostě na věky usnuli vyčerpáním těla.
A také četl, třeba skon císaře Rakousko-Uherska v pamětech jeho komorníka, žádný kněz, jen doktoři byli přivoláni když František Josef pomalu ztrácel vědomí. Lékaři mu dali povzbuzující injekce, po nich se na pár minut opět probral, ale k ránu mu přestalo tlouct srdce. Dneska by ho napojili na mašiny a udržovali v koma několik měsíců. Tohle si žádný soudný člověk nepřeje.

A taky slyším jako včera moji babičku, která mi o svých dva a devadesátinách povídala "nepřej si hochu žít tak dlouho jako já, všichni tví známí a přátelé budou už léta po smrti. To pak není život, to je jen utrpení.". O bohu, o nebi o posmrtném setkání s dědou a se sourozenci ani píp. Do kostela páchla snad jen dvakrát do roka.