,
Ona to není ani tak mystika jako spíš psychologie, což by ani nemělo překvapit, poněvadž mystika potažmo náboženství je ve své podstatě psychologický fenomén. Možná to není na první pohled zřejmé, ale konkrétně třeba Nový Zákon je poset psychologickými výpověďmi a odkazy na psychické dění. Myšlenka, že v člověku je odlesk Boha či "Božská jiskra", není v náboženství nic neobvyklého, např. v hinduismu máme Brahmu coby Boha sama o sobě a Átman coby jeho "odlesk" existující v člověku a tvořící jeho základ, v křesťanství máme Boha Otce coby neprojeveného Boha a Boha Syna coby Boha vtěleného v člověka (to vtělení je sice bráno jako jednorázová historická světová událost, na druhou stranu ke spáse je potřeba pustit krista do svého srdce a být "jako on", připodobnit se mu - viz třeba Zj 3,20 Hle, stojím u dveří a tluču. Kdokoli uslyší můj hlas a otevře mi dveře, vejdu k němu a budu s ním večeřet a on se mnou., J 14,20-21 V ten den poznáte, že já jsem ve svém Otci a vy ve mně a já ve vás. Kdo přijal má přikázání a zachovává je, ten mě miluje. A kdo mě miluje, bude milován mým Otcem a já ho budu milovat a dám se mu poznat.) Tady existuje shoda s ateistickými náboženstvími jako je budhismus či taosimus, které člověku také přikládají nějakou podstatu, která by se měla vyjevit, "vyjít na povrch" či realizovat, jen jí nijak nespojují s jakýmsi Bohem. Koneckonců, sice se ohrazuješ proti přesvědčení, že "bozsky zivot je jedno s nasim zivotem, kdy sice neni identicky, ale ani oddeleny", ovšem vždyť tohle je přece shrnutí křesťanského náhledu na vztah mezi člověkem a Bohem. Člověk žil s Bohem v jednotě (v Edenu), hříchem o tuto jednotu přišel, a cílem jeho snažení by měla být obnova této jednoty. Tohle je historicko-psychologická výpověď.
Hypotéza, že náboženské pojmy jsou ve skutečnosti psychologické pojmy, vůbec není od věci, poněvadž dokáže elegantně zodpovědět některé základní otázky (např. univerzální rozšířenost víry v Boha či obecně duchy) a je podepřena několika fakty (např. tradiční popis fenomenologie ducha se shoduje s popisem fenomenologie komplexu). Jen je třeba tomu rozumět správně, že teistické náboženství je potom výpovědí psýché o sobě samé, o její určité struktuře a dynamice. Nepojednává se v něm tedy o světovém dění (až na pár výjimek), nýbrž o psychickém. Je to vlastně ateistická hypotéza, protože nevyžaduje existenci Boha coby bytosti dlící v nějakém duchovním světě a s něčím takovým ani nepracuje, na druhou stranu je to ale čistě fenomenologická hypotéza, která dělá jen tolik, že popisuje a vysvětluje psychické fenomény spojené s náboženstvím. Jako taková se pak klidně může ukázat být oním mostem mezi vědou a náboženstvím, poněvadž je racionalistická a zároveň náboženství nijak neneguje či neznehodnocuje, potažmo neruší jeho legitimitu.
Jde jenom o to, jestli to vysvětlení
dává smysl a jaké jsou pro něj podklady či dokonce doklady. Psychologie se
však nemusí zastavovat jenom u pouhého popisu lidských tendencí
(teleologická zaujatost či karteziánský dualismus), nýbrž může se tázat
po tom, jak k nim vlastně člověk přišel - a nejen tedy psychologie, ale
celá věda o náboženství, která se nicméně podle toho, co je mi známo,
těmito otázkami skutečně zabývá (a do takovéto hloubky jde i ten
psychologický výklad náboženství, který jsem tu nadnesl). Existuje např.
v religionistice snaha vysvětlit, proč podoba náboženství konkrétního
národa byla zrovna taková a ne jiná, proč některé nadpř. bytosti byli
mužského rodu a jiné ženského, proč jim byli připisovány jejich
atributy, proč se některé motivy v různých náb. systémech opakují apod.
Z takovéhoto výzkumu se podle mě dá daleko lépe pochopit, jak to
náboženství vlastně vzniklo, poněvadž se dá při něm objevit celá řada
různých souvislostí, které pak mohou ukazovat určitým směrem.
