,
Ondi
ateistům existenci Boha nelze z principu vysvětlit, protože mají několik překážek které to nedovoluji:
Ateista jde po té své bezpečné lávce a nedovolí si ani na chvíli
uvažovat o tom že by z ní slezl a šel někde pěšinou v lese. má
podvědomý strach, že by se mu jeho představa světa zhroutila jako domeček
z karet. A právě ta jeho doktrína ho drží nad vodou a zároveň ho svazuje.
Takže místo toho, abys se to pokusil vysvětlit, napíšeš další
"kravinu"
Mohl sis všimnout, že v případě debaty s věřícím, debatuji v Kontextu
boží existenci.
(pokud to není, jen takové popichování)
Ateistická doktrina = nevíra, že Bůh existuje.
Je zjevné, že pokud v něco nevěřím, blábolama o tvých vychlastaných halucinacích mi nic nevysvětlíš.
Zkušenost s živým Bohem samozřejmě mít nemůžeme, stejně jako ji nemůžete mít vy teisté, takže v tomhle jsme na tom stejně :-)))))
Ateista jde a všechno zkoumá, aby přišel, na to, jak a proč to vzniklo
Teista jde, nic ho nezajímá, jen to světýlko vpředu, sem tam si
popovídá se svým duševním onemocněním, občas pojí kousek slunečního
koláče, do kzlatova vypečeného, křipavoučkého, popije z bible vlastní
meducínku.A má reálný strach, aby nešlápl jen kousek vedle a iu
posledního soudu nevyfasoval kýbl a hadr :-))))))))))))))) 
já tu zkušenost mám... je to důvěra v dobré i když to vypadá úplně posraně.
Důvěra/víra v dobré není zkušenost s Bohem, jestlis to mínila
takhle.
Důvěru, že všechno dobře dopadne, mají i ateisté
Bohužel to někdy není k ničemu, ta důvěra, víra - a řídí se to
klasickýma společenskýma a fyzikálně-chemickýma zákonitosta, Bůh je tam
zcela zbytečnej
Pro mě není... pro mě znamená naději, že to přece jen dobře dopadne.
No pro tebe možná ne, ale reálně ano. Celý tvůj příběh by se odehrál úplně stejně i bez tvého volání Boha na pomoc.
Však jistě. Bůh není něco objektivního mimo nás, Bůh je naše subjektivní vnitřní nastavení... tedy způsob vnímání a reagování na vnější situace.
