Ten umírající, v té jeho poslední minutě, své pocity neformuluje objektivně, nemůže, protože je jeho mysl už nefunkční. Jen vegetuje a maximálně jen něco vydechne, jako třeba "maminko".
Můj děd, ten co těsně přežil masakr první světové války, moc o tom sice nevyprávěl, jen tak pár kamínků mozaiky. Babička toho věděla víc. Po tom co katolické křesťanstvo Italů rozestřílelo v Dolomitech pozice rakouského křesťanstva, co si zbytky vojáků prožily hlad, mráz, omrzliny, laviny a jedovaté plyny a hrstka se dostala ještě trochu živá z hor do týla byl po "uzdravení" přidělen saniťákům. Na ošetřovně spousta mladých umírajících mužů, kteří, když ještě měli sílu, křičeli bolestmi a touhou po životě, volali své maminky ... a lazaretem procházel kněz, který o frontě jen slyšel, nad nimi dělal křížky a blábolil o milujícím bohu. Lazaret byl tak přeplněn, že lékaři nestíhali, scházel obvazový materiál, scházelo všechno, tak uvolňovali lůžka pro další přísun raněných tak, že ukázali na ještě živořícího vojáka a saniťáci ho odnesli a hodili do jámy společného hrobu. Některý ještě pohnul rukou a otevčel oči. ...
Takže nějaké bláboly, že umírající se obrací k bohu považuji za
lživou katolickou propagandu. Z vojáků se dělají po válce posmrtně
hrdinové, kteří si radostně nechali granátem otevřít břicho a volali
"ať žije císař pán a jeho bůh".
Realita byla a je jiná.