Mně se vybaví pri slově Bůh neznámo, hloubka BYtí.
Mně se vybaví pri slově Bůh neznámo, hloubka BYtí.
pri slove Boh sa mi vybaví láska - absolútna, čo je nepredstaviteľné...parciálna láska u človeka mení často dejiny, a absolútna láska je nad dejinami, hýbe Vesmírom, dáva človeku obrovskú perspektívu...
chabý to rozum!
a infantilní představy
jak prosím tě absolutná láska hýbe Vesmírem ?
S duchovního hlediska když do toho nebudu dávat boha,tak síla myšlenky ta pozitivní vytváří v nás lásku a tou vysíláme ze sebe do universa na vše živé.
Vesmíru je úplně jedno co a kdo tady na tom bezvýznamném zrnku prachu dělá,na co myslí .....
Přiznám se, že asi nechápu.
Jestli míníš telepatii, tak bys měl mít aspoň znalosti o objektu příjmu
tvého "vysílání".
Osobně považuji telepatii za nereálný, tedy fantastický proces, snad jako
je ta "komunikace" s bohem a se zemřelými předky (kterou praktikují, podle
tvrzení jonatána, miliardy lidí denně).
To je zajímavé ...
osobně jsem měl v dětství a v mládí (možná) podobný pocit, když jsem
narazil na slovo "Vesmír", nebo na slovo "Galaxie". Když jsem ležel v
dětství v noci na mezi, nebo při trampu pod širákem, pozděj i na noční
hlídce na vojně a koukal na mléčnou dráhu a na ty spousty hvězd, tak se mi
někdy i příjemně "zatočila hlava".
Jo to já taky, jako dítě jsme se starším kamarádem pozorovali hvězdy dalekohledem, co dostal k Vánocům, a když mi při tom líčil, jak jsou ty hvězdy velké a daleko a já si nato představil tu mohutnou rozlehlost vesmírného prostoru a obrovitou velikost oněch objektů, a na základě toho si uvědomil svojí prťavost, tak jsem zažil numinózní pocit (pocit posvátna).