,
Zůstaneme-li u faktů ...
turínské plátno je náboženskou relikvií a církvi je v principu jedno, jestli je na něm otisk, či kresba nějakého člověka a úplně jedno jestli to bylo namalováno štětcem, nebo jinou malířskou metodou a také kdy ta relikvie vznikla. Církev ví, že TP je předmětem náboženské víry a nemá zájem o nějaké vědecké zkoumání.
Datování předmětů bio-původu metodou C14 je celkem spolehlivá metoda (čas 50% rozpadu C14 je 5730 let), když je zaručen původ a originalita zkoumaného vzorku. U turínského plátna je právě nejistota původu zkoumaného vzorku tím největším problémem. To plátno bylo vystaveno ohni požáru, bylo promočeno vodou při hašení, bylo opakovaně bráno do rukou a opravováno jehlou a nití.
Zlé jazyky tvrdí, že právě ten požár a to zázračné zachránění plátna byl božím zázrakem ... a jiné jazyky se ptají "proč bůh neudělal zázrak a plátno nebylo boží mocí ochráněno před jakýmkoliv poškozením?". Nebo "proč bůh dovolil vůbec pořár v božím domě? ".
Náboženská relikvie má (jak psal Ken Follett) za úkol posílit náboženské nadšení, náboženskou extázi a hlavně nalákat hodně pobožných na vystavenou relikvii do města, tím podpořit turistický ruch a milodary nasytit pokladničku kostela, nebo chrámu.
Na zázračnou moc relikvií se v Temném středověku věřilo (i dnes se najdou věřící lidé) a tak si bohatí a mocní nějakou tu relikvii a relikvijičku koupili a nechali zabudovat do škapulíře, do meče, nebo do dřevěného kříže aby posílili svou víru nezranitelnosti v boji, nebo víru v obchodní úspěch. Pan svatý, jehož částí těla ona relikvie má být, v nebi rád pomůže člověku na zemi, který má v rukověti meče jeho zub. Nebo v peněžence šupinu z kapra, či vlas nějakého svatého.
