Je to velice komplikovana otázka, zejména když je člověk konfrontován
se ztrátou všech věcí (lidí a vztahů) ke kterým se upínal. Třeba
všichni zemřou nebo se odstěhují. Moje máma má 95 let, vždycky byla
velice aktivní a teď ji odchází zrak, sluch a špatně se jí chodí ale
její mysl je pořád jasná, tedy funkční. Může se těšit žee mě třeba
vidí (i když blbě), ale je pro každého velice poučné zažít odcházení
starého člověka... vidět jako odcházejí možnosti a jak chátrá, a
přerovnat si hodnoty. Dochovali jsme do smrti tatínka, tomu bylo málem 90 ale
odešle rychle a smutně, protože ho život bez možnosti tvořit nebavil. Ale
u maminky je to jiné, ta se drží i nejmenšího stébla které by ji
přineslo nějakou radost. V čem je pak smysl... jak uchopit život sám,
esenci Bytí protože nakonec jen tato esence (prosím brát jako metaforu)
zůstává když člověk přichází o zrak, sluch a postupně hmat a jen si je
vědomý vlastní existence. Vím že dívat se na jiného není totéž jako
zažívat to sám. Ale tuší...