Rozcestník >> Náboženství >> Ateistická společnost

Chození po vodě chápu jako podobenství...Když jsem šla přes úzký hřebínek Bionassey na vrchol Mont Blancu,věřila jsem že nespadnu. Musela jsem kráčet jak po laně těměř 700 m po hřebenu a dolu na obě strany asi 2000 m sráz. Věřila jsem že to projdu, věřila jsem z celého srdce a celou svojí duší,jinak bych se v půlce mohla seknout...na zádech přes 20 kilo. To jjsou momenty,kdy to bez víry a důvěry nefunguje. Takhle věřím...kdybych nevěřila, nemohla bych jít svojí vybranou jedinečnou cestou. člověk věří, že ta cesta kterou jde je dobrá a důvěřuje že dojde do cíle.

a co to podobenství znamená?

Jak ztratíš víru (důvěru že to zvládneš), začneš se topit. Pak ti mistr podá ruku a ty jdeš dál.

ok...

Rozumím, křesťan je prostě neutopitelný, asi jako Mráček.

Podobenství, to se mi líbí. Ty dva chleby, které nasytily dav hladových lidí byly vlastně dva 45. tunové kamiony plné brambor. To je podobenství.

Tak a podobenství je i ten příběh o potopě.

To jistě... lidé ovšem museli vědět co to je potopa. Tedy mít povědomí... jinak by příběh nefungoval.

Tak samozřejmě. Vždyť i my víme, co je to potopa. Dochází k nim poměrně často.

Jasně ale žádná není zas tak velká aby stála za řeč. Pokud se protrhla hráz Bosporu, mohl to být hukot.

Když tě postihne, je vždy velká dost!

Podobné zážitky mám taky, ale nikdy mě nenapadlo spojovat to s důvěrou v něco mimo mne. To, jestli projdu, závisí na terénu, na počasí a na tom, jak si s nimi poradím. Tečka. Žádná víra v cokoliv „nade mnou“ k tomu potřeba není.

Ještě za doby mých studií existoval tzv. autogenní tréning. Tedy jako metoda. Neuměla jsem se vnitřně zklidnit. Zkoušela jsem i jogu, taichi, nakonec se jako účinná na vnitřní klid ukázala víra - křesťanství. Určitě je to individuální, každý potřebuje něco jiného a někdo vůbec nic:-) To není můj případ.

Tak,tak.
Každý je strůjcem svého klidu a každý si k tomu najde svoji "cestu".

Já zavřu oči a představím si noční oblohu s tím nekonečným množstvím hvězd.
Za chvilku absolutně "vypnu" - nevnímám okolí.
Neskutečná pohoda.

Pěkné, opravdu. Když jsem chodila ještě kdysi po vysokých horách, byl to pro mě způsob jak se na 100% zkoncentrovat. V ten moment byly myšlenky zcela svázané do jediného bodu a to do přítomného okamihu.

Osobně se koncentruji za volantem, nebo za řídítky na 100%, když to vyžaduje situace, jinak mohu jet tak na 50%.
Na lození po žebříku, po stromech, po střeše a pod. mi stačí tak kolem 25%.

Na 100% se však koncentrovat musím, když vyvíjím programy procesorů, elektronické přístroje, když počítám jejich parametry, když obsluhuji nebezpečné přístroje, když dělám něco s třaskavinami, ...nebo když si vyndávám zadřenou třísku z prstu.

Ty jsi vývojář IT?

Mno, byla to spíš jen reakce na téma 100% koncentrace.
Elekronika, HW, SW, analog, digital, motory, transformátory ... teď vynikám v důchodcovství, na 25%.

Syn je vývojář, tedy IT inženýr a zároveň je fyzik.

Zajisté sympaťák. Fyzici mají zpravidla zdravý přístup k životu a k prostředí.

No za volantem - to už bejvávalo - najednou jsem zjistil,že jedu jak blázen - a připoutal jsem se rychle.

Na úseku St. Hrozenkov - Brno se už musím krotit - ale stejně se přistihnu u toho,že jenom předjíždím a nedává pozor na tachometr.

Ano, některý dozraje dřív, jiný pozděj a ti kteří nedozrají, nežijí dlouho ve zdraví.
Kdysi jsem jednoho vezl a ten povídá, že má radši poholdnou rychlost, auto je tišší, pneu nekvičí v zatáčkách a když má někdo naspěch, tak mu uvolní cestu. Rovněž je lepší dodržovat dvou sekundový odstup, i za cenu, že se ti tam nějaký uspěchanec v máčkne. No a co, stačí si vzít tužku a papír a spočítat kolik času se získá jízdou na limitu. Není to moc, spíš je to zanedbatelné.
Možná že jeden takový milník v mém přístupu k tomuto tématu byl chlapec našich sousedů, který zahynul jako spolujezdec, když chtěl řidič předjet traktor, který odbočoval vlevo na polní cestu. Blinkr traktoru se "schovával" kdesi za nějakým připojeným mechanizmem. Naše přítelkyně jeho máma, prodělávala tehdy trauma zvládnutelné jen psychofarmaky a depresivní je dodnes a je to přes dvacet let..

Mim "milníkem" byli - zvýšené pokuty a ježdění po Praze - ale teď když jsem na Slovensku jsou to hlavně ty výšky pokut.

Pro mě to byly dvě menší havárky s mladším bratránkem na motorce, řídil on a rád jezdil rychle.
Při jeho třetí nehodě jsem s ním naštěstí nebyl. Zabil se na poměrně rovném, ale mokrém úseku silnice.

Smutné, je to ta nejvyšší daň z radosti..

jo,to poutání - když sem si koupil před rokem auto ,tak mělo vypnuté to otravné pípání když není člověk připoután

dcera mi to tam pokoutně zaktivovala a ....nakonec jsem rád ,,v poslední době se v okolí událi dvě fatální nehody u kterých se následně policisté shodli že by dotyční přežili pokud by ....... byli připoutaní

...mnoho vecí z histórie, i napr. evanjeliových reálií Jeruzalema a vôbec celého Izraela, ako aj priľahlých území (viď napr. Pavlove apoštolské cesty od Jeruzalema po Rím v Skutkoch apoštolských ...