Ostatní prominou, ale ten překrvený blbec zjevně neumí rozkliknout
internetový odkazm, tak mu to sem naseru v kopii, aby se nemohl už nikdy
vymlouvat
Mýtus o tom, jak Chruščov daroval Krym Ukrajině
Po mýtu o tom, že Krym byl vždy ruský, je druhým nejčastějším mýtem o
Krymu to, že Chruščov, coby Ukrajinec, daroval Krym v podnapilém stavu
Ukrajině. Je až zarážející, s jakou jistotou jej používají mnozí
političtí představitelé a novináři. Tento mýtus sa zakládá na pěti
polopravdách. Za prvé, že Chruščov byl Ukrajinec. Za druhé, že Chruščov
byl v únoru 1954 vládcem Sovětského svazu, který si mohl dovolit darovat
Krym Ukrajině. Za třetí, že Krym byl pod ukrajinskou správu převeden
osobním rozhodnutím vůdce. Za čtvrté, že některé orgány rozhodující o
převodu Krymu nebyly usnášeníschopné. A za páté, že změny neproběhly v
souladu s ústavou.
1. Chruščov nebyl Ukrajinec
Chruščov nebyl Ukrajinec, ale Rus z oblasti Kurska. Svoji kariéru sice
vybudoval na Ukrajině jako její komunistický vůdce od ledna 1938 do prosince
1949, s půlročním přerušením od března do prosince 1947, i jako
ukrajinský premiér od února 1944 do prosince 1947. Nebyl ale Ukrajincem a na
Ukrajinu byl dosazen na základě rozhodnutí Imperiátora Generalissima v
Moskvě.
2. Chruščov nebyl v roce 1954 sovětským vládcem
Chruščov nebyl v únoru 1954 vládcem Sovětského svazu, který si mohl
dovolit darovat Krym Ukrajině. Po Stalinově smrti v březnu 1953 vznikla v
Politbyru sedmičlenná skupina mužů, kteří kolektivně vládli Sovětskému
svazu: Berija, Molotov, Malenkov, Vorošilov, Chruščov, Kaganovič a
Bulganin.
Nejsilnější z nich, Lavrentij Berija, po Stalinově smrti ministr vnitra, byl
odstraněn již v červenci 1953 a namísto něj šestici doplnil neformálně
maršál Žukov (formálně se členem Politbyra stal až v červnu 1957).
Nejvážnějším kandidátem na lídra strany a státu se stal Georgij
Malenkov, jež se po Stalinově smrti stal premiérem.
Bývalá Stalinova pravá ruka – jeho zástupce ve Státním výboru obrany v
letech 1941-45 a premiér z let 1930-44 Vjačeslav Molotov se po Stalinově
smrti stal prvním vicepremiérem a znovu i ministrem zahraničí (předtím
1939-49), zatímco vicepremiér z let 1946-53 Kliment Vorošilov se stal
předsedou Prezidia Nejvyššího sovětu – sovětským prezidentem.
Nikolaj Bulganin se stal zase ministrem obrany (dřívěji 1947-49) a Lazar
Kaganovič byl vicepremiérem. V září 1953 si Malenkov neupevnil pozici
vůdce strany a kompromisním dočasným lídrem strany se stal Nikita
Chruščov.
Sovětský svaz tak měl tři lídry – lídra strany Chruščova, lídra
vlády Malenkova a „prezidenta“ Vorošilova. Až v únoru 1955 se tento
souboj částečně rozhodl a Malenkov byl ve funkci premiéra nahrazen
Bulganinem. Dosavadní první náměstek ministra obrany Georgij Žukov tak
postoupil na post ministra obrany.
Molotov a další Stalinovi pohrobci dostali silnou ránu 25. února 1956, kdy
Chruščov přednesl svůj slavný referát „O kultu osobnosti a jeho
důsledcích“ na XX. sjezdu komunistické strany. V květnu 1956 byl z vlády
odstraněn stalinista Molotov, oficiálně za „nesprávnou“ politiku vůči
Jugoslávii.
K dalšímu souboji došlo v červnu 1957, kdy znovu povstal triumvirát
Malenkov-Molotov-Kaganovič a za pomoci Vorošilova se mu povedlo Chruščova
odstavit z pozice lídra strany. Za pomoci maršála Žukova se ale
Chruščovovi v červenci povedla odplata a definitivně trojici Malenkov,
Molotov, Kaganovič odstranil z veřejného života, zatímco Vorošilov byl
izolován v pozici prezidenta.
Po vyhraném souboji zůstávali již Chruščovovi pouze dva vážní soupeři
– maršálové Žukov a Bulganin. Žukova v říjnu 1957 obvinili z
nesocialistického vedení II. světové války a Bulganin zase v březnu 1958
jednoduše nebyl znovu jmenován premiérem. Žukov byl vyhozen z armády a
Bulganin degradován na generála. Pak bylo již jen formalitou, když byl
Vorošilov v květnu 1960 degradován z funkce předsedy Prezidia Nejvyššího
sovětu na řadového člena Prezidia (a nahrazen Brežněvem – budoucím
vůdcem, který Chruščova v roce 1964 svrhl).
Až někdy mezi červencem 1957 a březnem 1958 se Nikita Chruščov stal
jediným vůdcem Sovětského svazu, který by si mohl dovolit „darovat“
Krym Ukrajině. V únoru 1954 jím ještě nebyl a SSSR vládla sedmičlenná
skupina mocných – Chruščov, Malenkov, Molotov, Bulganin, Vorošilov,
Kaganovič a Žukov.
3. Krym nebyl pod ukrajinskou správu převeden rozhodnutím jednoho
člověka
Krym nebyl z Ruské SFSR do Ukrajinské SSR převeden osobním rozhodnutím
Chruščova, ani nikoho jiného, ale rozhodnutím tří parlamentů, změnou
tří ústav a podpisy tří prezidentů. Celý převod nebyl jednorazovým
rozhodnutím, ale procesem trvajícím pět měsíců.
O příčinách převodu Krymu z Ruska na Ukrajinu existuje několik
částečných zdůvodnění. Jedním je, že po odsunu Krymských Tatarů v
roce 1944 zůstaly okresy na jihu Krymu téměř bez obyvatelstva – např.
okres Kujbyševo měl 672 obyvatel, okres Balaklava 2233, okres Alušta 2637 a
okres Sudak 3380 obyvatel. Následkem toho zkolabovalo krymské zemědělství
(např. produkce obilí v roce 1950 tvořila pouze pětinu úrovně z roku
1940), protože ruskému obyvatelstvu přesídlenému ze severnějších
částí SSSR chyběly příslušné návyky pro hospodaření ve stepných
oblastech Krymu. Dalším zdůvodněním bylo zjednodušení napojení krymské
infrastruktury přes území Ukrajiny.
Mezi neoficiálními důvody se uvádí i snaha vyhnout se nesplacenému dluhu
Ruské SFSR z roku 1929 vůči mezinárodním věřitelům (americká židovská
organizace Joint), jehož lhůta splatnosti připadala na rok 1954. Týkal se
financování nenaplněného projektu Židovské autonomní republiky v severní
části Krymu. Dokonce i vyhnání Krymských Tatarů v roce 1944 se občas
dává do souvislosti se sliby Stalina americkému prezidentu Rooseveltovi na
Teheránské konferenci půl roku předtím o obnovení projektu Židovské ASSR
na Krymu.
Prezidium Nejvyššího sovětu SSSR začalo na přelomu let 1953 a 1954
připravovat dekret o převedení Krymské oblasti (tehdy Krymská ASSR
neexistovala) z Ruské SFSR do Ukrajinské SSR. Dne 25. ledna 1954 byl tento
projekt schválen Předsednictvem ÚV KSSS na čele s předsedajícím Georgijem
Malenkovem a ve složení: členové Předsednictva Nikita Chruščov, Kliment
Vorošilov, Nikolaj Bulganin, Lazar Kaganovič, Anastas Mikojan, Maxim Saburov,
Michail Pěrvuchin, dále členové kandidáti Nikolaj Švěrnik a Pantelejmon
Ponomarenko, a tajemníci Michail Suslov, Pjotr Poslepov a Nikolaj Šatalin.
5. února 1954 přijala Rada ministrů Ruské SFSR (ruská vláda) rozhodnutí
„O převodu Krymské oblasti z Ruské SFSR do Ukrajinské SSR”, které
posléze podepsal ruský premiér Alexandr Puzanov. Téhož dne schválilo
Prezidium Nejvyššího sovětu Ruské SFSR (ruského parlamentu) příslušné
rozhodnutí ve svém protokolu č. 41. Přítomni byli i předseda Nejvyššího
soudu Ruské SFSR S. Ziťukov a hlavní prokurátor Ruské SFSR P. Baranov.
Rozhodnutí podepsal předseda Prezidia Nejvyššího sovětu Ruské SFSR
(ruský prezident) Michail Tarasov.
13. února 1954 schválilo Prezidium Nejvyššího sovětu Ukrajinské SSR
(ukrajinského parlamentu) rozhodnutí „O rozhodnutí Prezidia Nejvyššího
sovětu Ruské SFSR ve věci předání Krymské oblasti do Ukrajinské SSR”,
které následně podepsal předseda Prezidia Nejvyššího sovětu Ukrajinské
SSR Demjan Korotčenko (ukrajinský prezident).
Dne 19. února 1954 schválilo Prezidium Nejvyššího sovětu SSSR dekret „O
převodu Krymské oblasti z Ruské SFSR do Ukrajinské SSR“ – protokol č.
35. Toto datum se považuje za rozhodující při přechodu Krymu z Ruska do
Ukrajiny.
Následně vydal Nejvyšší sovět SSSR (parlament Sovětského svazu) 26.
dubna 1954 zákon „O převodu Krymské oblasti z Ruské SFSR do Ukrajinské
SSR“ a vnesl příslušné změny do sovětské ústavy: do článku 22 o
administrativním členění Ruské SFSR a článku 23 o členění Ukrajinské
SSR. Dekret z 19. února i zákon a ústavní změny z 26. dubna byly poté
podepsány sovětským prezidentem Klimentem Vorošilovem.
Nakonec schválil Nejvyšší sovět Ruské SFSR (ruský parlament) 2. června
1954 změnu článku 14 ústavy Ruské SFSR o administrativním členění
Ruské SFSR. Nejvyšší sovět Ukrajinské SSR (ukrajinský parlament)
schválil příslušnou změnu článku 18 ústavy Ukrajinské SSR 17. června
1954.
Proces převodu Krymské oblasti z Ruska na Ukrajinu trval oficiálně od 25.
ledna do 17. června 1954, tedy pět měsíců. Hlasování v Předsednictvu ÚV
KSSS bylo přítomno pět ze sedmi tehdejších mocných – Malenkov,
Chruščov, Vorošilov, Bulganin a Kaganovič. Proces zahrnoval ústavní
zákony tří parlamentů – Sovětského svazu (26. dubna), Ruské SFSR (2.
června) a Ukrajinské SSR (17. června), dále dekrety a rozhodnutí tří
Prezidií Nejvyššího sovětu – Sovětského svazu (19. února), Ruské SFSR
(5. února) a Ukrajinské SSR (13. února), jakož i podpisy tří prezidentů
– Sovětského svazu (Klimenta Vorošilova), Ruské SFSR (Michaila Tarasova) a
Ukrajinské SSR (Demjana Korotčenka).
4. Prezidia byla usnášeníschopná
Dalším mýtem je, že nějaké Prezidium Nejvyššího sovětu nebylo
usnášeníschopné, protože se jej zúčastnilo pouze 13 ze 27 členů.
Ve skutečnosti se 5. února 1954 zasedání Prezidia Nejvyššího sovětu
Ruské SFSR účastnilo 15 ze 26 členů: předseda, tajemník, 8 ze 12
řadových členů Prezidia a 5 ze 12 místopředsedů zastupujících
autonomní republiky.
Dne 19. února 1954 se zasedání Prezidia Nejvyššího sovětu Sovětského
svazu účastnilo 23 ze 33 členů: předseda, tajemník, 12 z 15 řadových
členů Prezidia a 9 ze 16 místopředsedů zastupujících svazové
republiky.
Obě dvě Prezidia Nejvyšších sovětů, která rozhodovala o předání Krymu
z Ruska na Ukrajinu, byla usnášeníschopná.
5. Převedení Krymu bylo v souladu s ruskou i sovětskou ústavou
V souladu s článkem 13 ústavy Ruské SSSR tato svěřila výkon pravomocí
vyjmenovaných v článku 14 ústavy Sovětského svazu nejvyšším orgánům
Sovětského svazu. Článek 14 odstavec d) výslovně jmenuje potvrzení změny
hranic svazových republik jako kompetenci nejvyšších orgánů Sovětského
svazu. V souladu s ústavou Ruské SFSR tak byl jediným orgánem, který měl
právo převádět Krym z Ruska na Ukrajinu, Nejvyšší sovět Sovětského
svazu, a ten to udělal 26. dubna 1954.
Současně ale článek 18 sovětské a článek 16 ruské ústavy požadoval,
že změna hranic je možná pouze se souhlasem dotčené republiky – v tomto
případě Ruské SFSR. V souladu s tím vymazal Nejvyšší sovět Ruské SFSR
dne 2. června 1954 Krymskou oblast z ústavy Ruské SFSR. Změna tedy proběhla
v souladu jak s ústavou Sovětského svazu, tak Ruské SFSR.
To, že se změny ústavy dělaly s prodlevou až po rozhodnutích nejvyšších
orgánů politické moci (např. Prezidia nebo Státního výboru obrany), bylo
v Sovětském svazu běžnou praxí.
O vysídlení Krymských Tatarů rozhodl Státní výbor obrany 11. května 1944
a Krymská ASSR byla zrušena následně dekretem Prezidia Nejvyššího sovětu
Sovětského svazu z 30. června 1945, který potvrzoval předchozí rozhodnutí
Prezidia Nejvyššího sovětu Ruské SFSR. Zákon Nejvyššího sovětu Ruské
SFSR a příslušné změny ruské ústavy byly schváleny až o rok později
– 25. června 1946, přičemž z ústavy Sovětského svazu vymazali Krymskou
ASSR až 25. února 1947.
O deportaci Němců Povolží vydala Rada národních komisařů SSSR
(sovětská vláda) rozhodnutí 26. srpna 1941 a Prezidium Nejvyššího Sovětu
SSSR o ní následně rozhodlo dekretem č. 38 ze dne 28. srpna 1941. Sovětská
vláda schválila rozhodnutí o rozdělení „bývalé” autonomní republiky
Němců Povolží mezi sousední oblasti Ruské SFSR dne 6. září 1941.
Prezidium Nejvyššího Sovětu SSSR o rozdělení rozhodlo 7. září dekretem
č. 40, i když ASSR Němců Povolží byla podle sovětské ústavy zrušena
až 25. února 1947 a podle ruské ústavy dokonce až 27. prosince 1958.
,
1