V první církvi kolovalo mezi sbory hodně spisů, které si na shromážděních četli. Žádný sbor neměl všechny, někde jich bylo víc a někde míň, některé byly už tenkrát přijímané a jiné ne, to bylo individuální. Byly mezi nimi i některé už tenkrát mimózní texty, někdy už ovlivněné prvními sektami, gnostici… Teprve kolem r. 400 církev na koncilu vytřídila, které spisy budou tvořit kánon Bible Nového zákona. Na tom nic divného není, že si roztřídila své vlastní spisy. Od té doby jsou takto přijímány ve všech církvích. Leda tak odborníci vedou diskusi nad některými místy NZ textů, zda byly hned ve významnějších rukopisech nebo je obsahují ty méně významné, třeba mladší. Odborné zkoumání bude pokračovat pořád. Taky je nutno říct, že originály se nedochovaly, biblisté pracují s 5500 dosud nalezených opisů.
U Starého zákona jednota nebyla už za židovství a v církvi pak pokračovaly dvě verze, širší a užší kánon. To se rozhodlo teprve kolem r. 1600, kdy se katolická sjednotila pro ten širší a protestanté pro užší. Opět nikdo nic neupravoval nebo necenzuroval, zvolili jedno nebo druhé a tak to platí dodnes. Seriózní křesťan rozlišuje mezi knihami kanonickými a deuterokanonickými, tzv. druhořadými, ale nenadává jim do apokryfů. Apokryfy jsou spisy vyřazené celou církví jednomyslně hned na začátku, když se stanovoval kánon Bible.
O falšování Bible vykřikují sekty, které si ji vylepšují podle svých představ nebo ateisti, kteří toho o ní moc neví.