,
V roce 2008 byla situace úplně jiná. Po rozpadu SSSR došlo k mnoha změnám, které některé bývalé svazové republiky nedokázaly rozchodit. Rusko dávalo vždy jasně najevo, že si nepřeje mít NATO hned u svých hranic, a Gorbačovovi se dostalo od představitelů USA a NATO ujištění, že se tak nestane. Přesto se NATO neúprosně roztahovalo až k jeho bezprostřední blízkosti, a v roce 2008 se začala ucházet o členství v NATO i Gruzie a Ukrajina, a přes všechny předchozí sliby Gorbačovovi se jim dostalo ujištění, že budou v NATO vítáni, tedy pokud splní předběžné požadavky. Tehdejší gruzínský prezident Saakašvili si byl dokonce natolik sebejistý v tom, že by Gruzii už tehdy NATO přispěchalo na pomoc, kdyby došlo k nějakému konfliktu s Ruskem, že neváhal a začal Rusko provokovat ozbrojenými výpady do Abcházie a Severní Osetie, osídlené převážně rusko-jazyčným obyvatelstvem. To se mu posléze vymstilo, protože Rusko vzala tato území pod ochranu a udělala z nich autonomní republiky. Saakašvili byl následně v Gruzii svržen a uvržen do vězení, kde byl stíhán za korupci, aby pak požádal o ukrajinské občanství a stal se dočasně starostou Oděsy na Ukrajině. V roce 2013 začalo docházet k podobným provokacím i na Ukrajině, po "majdanu" a následném svržení Janukovyče... Další vývoj už známe.
Nicméně, Ukrajina se ze zkušeností Gruzie moc nepoučila a dál usilovala o členství v NATO a v EU, a věřila slibům západu o tom, že se brzy dočká, i když kvůli své zkorumpovanosti neměla moc šancí uspět, takže nakonec všechno dopadlo tak jak to dopadlo. Vinit z toho jenom jednu stranu je opravdu hloupé. Tvrdit, že "za všechno je odpovědný Putin" a že "rozeštvává rusko-ukrajinské vztahy jen kvůli svému egu" je poněkud naivní - nic není černobílé. Všechno má svoje příčiny a následky. Chce to dívat se na historii trochu s odstupem, a nehltat jenom současnou pro-ukrajinskou propagandu.
1
1
