,
To je zajímavá úvaha, ale jen jedním směrem a to směrem ven. Taky je
velice zajímavé, jak my (individuálně a subjektivně) dokážeme rozlišovat
že někde něco je a jinde není, že je něčeho více a jinde méně. JAKý
mechanismus si neseme k tomuto rozlišování? No odpovím si primitivně, že
jsu to smysly. Omlouvám se za přílišnou jednoduchost.
Vidím prostě že smysly a uvažování jsou přímo adaptované na to co
nazýváme hmotou. I my sami sebe vnímáme jako hmotu ale čím a jak? Kdybychm
byli slepí, hluší, a naše kůže by neměla dotykové senzory... JAK bychom
se poprali s rozlišováním hmoty?
Prostě otázka po tom co je hmota, musí být spojena i s otázkou jak hmotu vnímáme... jako co ji vnímáme. Jako kompaktní věc... ale víme že to tak není... že tot okompaktní vímání je výsledek našeh uzpůsobení či odlišení nebo rozlišovací schpnosti našich smyslů a chápání prostoru a času etc. Omlouvám se, nechala jsem se unést. V mém věku to již nedělám tak často jak dřéve, kdy jsem se lehce nechala rozbít na atomy a jakoby vpletla do všeho
) ale dovedeme vytvářet přístroje,
které mají citlivější senzory než my a ty nám umožňují získávat o
hmotě ony našim smyslům nedostupné informace. Díky tomu jsme rozšířili
naše možnosti poznávání hmoty a dostali jsme se až na její elementární
úroveň. Ono vnímání hmoty, o kterém píšeš, že je nutno zahrnout do
řešení otázky po podstatě hmoty, tady už potom probíhá nejen smyslově
(senzoricky), ale i intelektuálně, poněvadž data získaná z oněch
přístrojových senzorů už nejsou z většiny názorná.
