Rozcestník >> Náboženství >> Ateistická společnost

to ste jej nemali povedať, to zasahuje do srdca...

já vím... jsem si toho vědoma. aj mě to mrzí, že jsme někdy tak zlá. Jde o to že jsem pořád konfrontovaná s bezmocí stáří, s krutostí odcházení a vlastní bezmocí. Někdy tu bezmoc přijmu a někdy mě to trápí.

Nemusíš se omlouvat, stane se to každému, komu "odchází" milovaná osoba.

I když to teď není téma, ale ... proto jsem pro usnadnění asistovaného suicidu.
Můj otec umíral v bolestech a v beznaději leukemií v posledním stádiu, také si přál to utrpení razantně ukončit, jenže to nešlo a tak mu byl jeho brilantní mozek ničen opiáty (před 22 lety v Chebu). Umíral dva měsíce ve sklepni kobce špitálu s dalšími umírajícími. Člověk který miloval svobodu, přírodu, Slunce, hvězdy a rozumnou činnost.

Co si tady píšete s Matkou je tak smutné až z toho mrazí... Zvlášť když vím, že prarodiče budu dochovávat sama.Do útulku bych je nikdy nedala, to si raději zaplatím pečovatelku, která mně pomůže. Zatím jsou poměrně v pohodě i když jsou 70+. Bojím se jak to budu dávat. Třeba koupání... Až mi u té vaší debaty hrkly slzy do očí.

S Ratkou. Mobil.

Mně mámu zabil Covid, tak že se mi to vyhlo, jinak by jsem to taky musela řešit, táta je po smrti už dlouho, mnoho starých lidí zemřelo na covid, lidi s cukrovkou prý neměli šanci to přežít a těch bylo asi hodně a nakazili se asi že v poradnách pro diabetiky kam docházet museli i v pandemii.

No, ten tchyně přečkala třikrát. Nakonec ji dostala chřipka…

Tchyně se těsně nedožila 88. Ještě ve čtyřiasedmdesáti to na sjezdovkách natírala třicátníkům. Pak jí přeskočilo a do půl roku z ní byla troska bez vůle s bez snahy aspoň ulehčit práci, co s ní byla. Od té doby byla u nás. Po čtyřech letech si s ani ne půlročním odstupem zlomila oba krčky, takže si to asi umíš představit… Přitom jí jinak fyzicky nic nebylo, nebrala dlouhodobě ani jeden lék! Měla dobrý fyzický základ – každého jiného by takový způsob života musel odrovnat do pár let. Jí to vydrželo na čtrnáct…
Naše fyzické možnosti se za tu dobu bohužel taky trochu změnily, takže některé odsouvané plány jsou asi v čudu definitivně. Dcera, kterou jsme měli dost pozdě, v této situaci prožila prakticky celý svůj dosavadní život… Je to zhruba půl roku, co babička není, a ještě jsme se nenaučili využívat nově vzniklého volna. Odvykli jsme si do něčeho se pouštět, protože stejně za chvíli bylo třeba krmit, čistit, otáčet, podkládat…Restů se nahromadilo tolik, že nevíme, co řešit dřív.
Taky jsme ji nechtěli „odložit“, ale nejsem si vůbec jist, jestli by to nebylo bývalo lepší. Fyzicky se postarat by tam uměli lépe, navštěvovat bychom ji mohli (žena by tam stejně lezla každý druhý den, jak ji znám), ale stejně bychom si moc nepopovídali, protože prakticky nekomunikovala ani doma (což je mimochodem jedna z věcí, které se snášejí nejhůř, aspoň z naší strany). A mohli bychom kdykoliv odjet třeba na dovolenou. Takhle jsme nebyli nikde.
No, nechci si stěžovat, byla to naše volba… Jen upozorňuju, že každá mince má dvě strany. I když se dá předpokládat, že ty budeš v té době mladší než my a některé ty aspekty tě nemusejí zajímat…

Do prkýnka! Viz vzkaz.

Já o tom můžu zatím jenom planě žvanit. Až to budu mít doma v plné palbě, tak se z toho buď podělám nebo mě to nějakým způsobem hodně posílí... Ale o tom můžu psát až potom... Teoreticky je to sice pěkné ale teprve tvrdá realita ukáže, kde má člověk hranice. I když se počítá s tím, že budu mít zázemí, tak na tom budu přinejmenším sama psychicky...
Kecám, žvaním, možná jsem i naivní. Až ty moje seniory převedu na druhou stranu, tak o tom můžu něco říct... Je to hodně smutné téma ale čeká to každého z nás.

Ty drž hubu Spratecu ty by si poslala do plynu i dnes Židy v tom tvojem vtipu si necitlivá.

Naštěstí nikdo z rodiny.není žid.😄

a kdyby byl, tak ho zapřeš nebo se ho zřekneš nebo se budeš cítit jako méněcenná rasa a polezeš kanálama?
nepřemýšlej nad tím zbytečně a zeptej se taty, pozdravuj...

tak to udělali chybu v nemocnici

1. neumíral v bolestech. Dávkuje nepřetržitě mašina morfium.
2. Nastavuji maximální možnou dávku.
3. Pokud na mašině nastaví maximum tak je člověk mrtvý do týdne.

To nemůžeš hodnotit. Závisí to na situaci, na tónu, i na tom, jak mají mezi sebou nastaveno, co je myšleno vážně a co jsou jen neškodné srandičky. No jo, ale ty vlastně vždycky víš nejlíp, co dělají ostatní špatně…

On člověk časem začne tu smrt zlehčovat... životem naplněný, vše uzavřené, čeká se na smrt. A to je moment, kdy dochází k určitému otevření a smíření se se situací, protože už není na co čekat, něco chtít, plánovat. A člověk který byl zvyklý na věčnou aktivitu najednou jen čeká... až ho umyjí, až dojde na záchod, až někdo přijde, až někdo odejde. A okleštěním všech "požitků" dochází k zvláštnímu klidu. Kdy i já, která si s mámou nikdy nerozuměla a utíkala jsem před její pozorností, dokážu setrvat v její blížkosti a jen s ní být. nic neřešit. učím se i já. A poznávám mámu jako úplně jiného člověka než se ukazovala. A ona taky zjišťuje, že já jsem jiná než mě viděla. Potkáváme se jako lidé. nikoliv jako matka a dcera.

Smích někdy pomůže se uvolnit, je kořením života.
Všichni to známe "černý humor", "šibeniční humor" a i ty pověstné "kanadské žertíky".

To mi připomnělo scénu z jednoho německého seriálu (odborníci možná poznají z jakého)
Na zahradě u stolku sedí tři ženy ve družné a chechtající se společnosti: stará paní, snad 80.-tnice, šéfka místní policie a její mladá kolegyně.
Požily nevědomky "zakázané ovoce", teda zákusky vylepšené THC. Stará paní vysvětluje proč užívá marihuanu "měla jsem deprese, ze stáří, bolesti kloubů, nechtělo se mi vylézt z postele a teď už nemám a z postele vyskočím".
Policistka: "to konopí není zadarmo, jak to platíte ?"
Babička: "platím svým tělem".
Obě policistky koukají nejdřív nevěřícně na starou paní ... a pak se všechny tři začnou řehtat.