,
Ondi
„Vlastně stejně jako ta důvěra prokazovaná svému partnerovi.“
Přesně řečeno jako důvěra k partnerovi, kterého jsem v životě neviděl a kterého znám jen z vyprávění někoho, kdo ho taky v životě neviděl a taky ho zná jen z vyprávění někoho, kdo ho v životě neviděl… Takže vlastně úplně něco jiného než důvěra k partnerovi, ne?
je to něco jiného v tom smyslu, že partner může zklamat tvoji důvěru, Bůh nemůže. Je to vztah bez podmínek. V tomhle smyslu je to absolutní důvěra a nedá se získat důkazy protože enní způsob jak důvěru ztratit. Leda ztratit víru.
A principiálně je víra o důvěře. Petr se začal topit když ztrácel víru. Je to zacyklené jedno v druhém a proto se víra nedá "získat" pomocí důkazů... stane se to.
ad ratka:
lehce bych to preformuloval.. "partner může zklamat tvoji důvěru, Bůh
nemůže", protoze NEEXISTUJE 
Bůh co by partnet zklamat může proto taky se Bůh rozhodl nebýt jenom partnerem.
Cokoliv a kdokoliv tě může zklamat pakliže nesplní tvé
očekávání.
To platí jak pro boha, nebo přítelkyni, tak pro tvůj úsudek o vlastnostech
a možnostech oné osoby, nebo oné věci. Tvé očekávání může být nad to
nerealistické.
Názorný příklad: ty miluješ zvířata, mouše neublížíš a na procházce
tě pokouše nějaký pes. Zkrátka jsi očekávala, že tě žádný pes
nekousne, protože ty psy miluješ.
No a třeba ... miluješ svatého Floriánka srdcem, na sporáku pánvička s
olejem, barák ti lehne popelem ... a Floriánek nehne prstíčkem.
Ten problém je v naivitě lidí, že bytosti existující jen v jejich
fantaziích mohou cokoliv učinit. Proto nezakroutí bohové zlosynům krkem.
Miliardy lidí se mohou umodlit ke smrti, bohové nezasáhnou.
Myslím že Bůh existuje i neexistuje současně. Ve stavu neexistence je to potenciál, možnost, určitý vzor...který se stává existencí v momentu existence. Neviditelné se stává viditelným... oboje současně. musím to brát jako tajemství lidskéh Bytí, které si je vědomo sebe sama.
teď koukám jakou jsem napsala blbost... neexistence se stává existencí v momentu existence. Co jsem tím chtěla říct? Asi jsem myslela v momentě uvěodmení si svého bytí, kdy člověk otevře oči a ví že žije. V ten moment si uvědomí že je živý. Ale podstata toho všeho zůstává tajemstvím, neviditelným a nepochopitelným tajemstvím.
„Ale podstata toho všeho zůstává tajemstvím, neviditelným a nepochopitelným tajemstvím.“
No, spíš bych řekl, že podstata je naprosto prozaická, akorát příliš komplikovaná na to, abychom svými mozky mohli zpracovat takové kvantum dat. Jestli se to někdy podaří nějakými superpočítači, je otázka. Takže ano, je tam tajemství. Není ale nejspíš dané nějakým duchovnem, nýbrž jen naší neschopností ho (zatím?) prokouknout.
Nene, vyjádřila jsi to dobře, bezprostředně. Tak jako stvořitelské mýty. Ty mapují tuhle zvláštní a přelomovou událost.
neexistence se stává existencí v momentu existence.
Jaká byla Buddhova zkušenost? Podle legendy se od mládí trápil problémem zrození a smrti. Je to důsledek indického způsobu myšlení, indický duch se trápí problémem cyklu zrození a smrti, nebo, jak bychom dnes řekli my, rozdvojením na subjekt a objekt. Tváří v tvář tomuto rozdvojení, kdy jsou subjekt a objekt protiklady, zakoušíme úzkost a strach, který nás na Západě všechny pronásleduje; a nejen na Západě, ale po celém světě.
Tento problém emancipace od zrození a smrti trápil Buddhu tolik, že nemohl pokračovat v obyčejném životě. Opustil svůj palác a rodinu, a odešel do lesů na úpatí Himaláje. Nejdříve začal navštěvovat filosofy. Tento důraz na rozum byl zcela pochopitelný. Mladí lidé se vždy snaží řešit své problémy pomocí rozumu, a to je odůvodnitelné nejen historicky, ale i psychologicky. Přestože však Buddha několik let studoval filosofii u různých filosofů, jeho problémy se nevyřešily a nacházel se i nadále v sevření cyklu zrození a smrti.
Začal se tedy věnovat morální kázni a asketickým praktikám. Zredukoval své tělesné potřeby na minimum, a podle vžité tradice jedl pouze několik sezamových semínek denně. Po několika letech tak zhubl a zeslábl, že se nedokázal postavit, a když si tento stav uvědomil, pomyslel si: "Zemřu-li dříve než svůj problém vyřeším, nedokončím to, co jsem začal. Musím problém vyřešit dokud jsem naživu, a nejen naživu, ale dokud jsem dobrého zdraví a v plné síle." Začal znovu jíst.
Tak se ukázalo, že ani intelektuální ani morální kázeň nevede k vyřešení tohoto problému. Co ještě zbývalo? V té době žádné jiné řešení neznal.
Náboženský nebo duševní život je něčím co přesahuje pokusy intelektu dosáhnout reality. Některá náboženství zdůrazňují morální snažení, to nás ovšem nepřivede do říše ducha. Jakmile však dosáhneme určité duchovní úrovně, vyzařuje z ní morální život sám od sebe, morální kázní ani intelektem však k této duchovní úrovni nedojdeme. K tomu je nutné přesáhnout aspekt existence, který se vyznačuje rozdělením na subjekt a objekt.
...
Konečné řešení přichází vždy zevnitř. Otázka se musí vrátit tam, odkud vyšla. Musí dojít ke ztotožnění. V okamžiku, kdy se oddělí otázka od tazatele, nelze problém řešit. Lidské vědomí je uzpůsobeno tak, že na počátku je úplné nevědění. Pak se sní jablko ze stromu poznání – nová znalost má za následek oddělení toho, kdo zná od toho co zná. Tak vzniká svět. Jablko nás odděluje od nevědění – ve smyslu nerozpoznávání subjektu a objektu. Probuzení této znalosti mělo za následek vyhnání z ráje. Je v nás ale vytrvalá touha vrátit se k stavu předcházející nevinnosti, ke stavu, v kterém není žádné oddělení, žádné vědění – do doby před oddělením subjektu od objektu, do doby, v které byl pouze Bůh, a to Bůh ve stavu před stvořením světa. Oddělení Boha od světa je zdroj všech našich problémů. Je v nás vrozená touha znovu se s ním spojit.
...
Během celého týdne prošel Buddha příšernou zkouškou. Všichni takovou zkouškou do určité míry procházíme – někteří více, někteří méně, nikdo se jí však nevyhne. Když dosáhly jeho problémy vrcholu, vědomí subjektu a objektu náhle zemřelo a ponořilo se do nevědomí. Pokud máme vědomí, existují vždy dva aspekty: subjekt a objekt – tazatel a otázka. Tento stav vede k duševním mukám. Vědomí se ale může ponořit samo do sebe. Tento stav se nazývá SAMÁDHIH, stav absorpce v meditaci. Psychologicky je to kompletní stav nevědomí. Ani tento stav však není konečný. Musí přijít probuzení. K němu obvykle dochází pomocí smyslové stimulace. Když se nacházel Buddha ve stavu samádhih, spatřil náhle ranní hvězdu. Hvězdné paprsky prošly jeho okem, dotkly se nervu a prošly k mozku, jak bychom řekli my dnes, a Buddha se probral z nevědomí a přešel do stavu vědomí. Z naprosté jednoty vzniká separace, a tak vzniká svět. To co nazývají buddhisté osvícením je stav, kdy se počíná pohyb ze stavu nevědomí do stavu vědomí neboli do stavu, v kterém si uvědomujeme subjekt a objekt. Okamžik, v kterém si toho začneme být vědomi, je okamžikem osvícení.
Řečeno volnými teologickými termíny, když pomyslel Buddha poprvé na stvoření světa, když se tato myšlenka poprvé pohnula v jeho mysli, když si začal něco přát nebo myslet (přání je ve svém základu myšlením), v tom okamžiku poznal sám sebe. V ten samý okamžik začal existovat svět. ...
http://soucet.wz.cz/dila/budhismus/4_es_zen.htm
taky si myslím že problém je v rozdvojení na subjekt a objekt. Dokonce tuším... (možná) že tohle j první hřích. Toto vydělení se z jednoty Bytí do izolovaného "já" kdy jednotlivé já se považují za samostatné jednotky ačkoliv jsou vrostené do jediného společného Bytí.
Přesně tak. Strom poznání dobrého a zlého = strom uvědomění si sebe sama. Zvědomění sebe sama se vší fenomenologií, která to provází - vznikem individuality (psychické osoby, osobnosti), je oním dědičným hříchem.
V tom odkazu, co jsem dal, a z něhož je to zkopčeno, je pak pasáž Satori, tam je to dělení na subjekt-objekt ještě dál rozvedeno.
Nebuď tak dětinsky naivní.
Ty každý den, podle tvých výroků, prosíš boha o to, či o ono ... a???
... a prdlajs !!! 
četla. a pořád tomu věřím co jsme napsala. Překážkou je jen člověk nikoliv Bůh.
Jak vidno, ani pobožní neberou svého boha vážně.
Denně boha o něco prosí a nikdy ani náznak boží reakce. To pocítil
Kukulín větší úlevu, když vrbě prozradil, že král má oslí uši, ale
nemohl počítat, že ho vrba zákeřně zradí.
1
1
2
