Domnívám se, že tenhle výklad vychází z klasické metafyziky (typicky u
Tomáš Akvinský), ale není jediný možný. Z ateistického hlediska totiž
není nutné chápat pojem Boha jako reálně existující „Nutné bytí“
nebo „První příčinu“, ale spíše jako výsledek lidské abstrakce.
To, že si člověk dokáže vytvořit pojem nejvyššího bytí, ještě
neznamená, že takové bytí skutečně existuje. Lidský rozum má schopnost
zobecňovat, hledat řád a příčiny, ale zároveň má i tendenci si realitu
zjednodušovat – například tím, že složité procesy vysvětlí jedním
„nejvyšším principem“. Pojmy jako „První příčina“ nebo „Nutné
bytí“ tak mohou být spíš filozofickým konstruktem než popisem
objektivní reality.
Podobně argument, že pojem Boha existuje napříč kulturami, se dá
vyložit i jinak: ne jako důkaz existence Boha, ale jako důkaz toho, že
lidská mysl funguje určitým univerzálním způsobem. Člověk má
přirozenou tendenci hledat záměr, řád a původce – i tam, kde může jít
jen o neosobní přírodní procesy. To, že různé kultury nezávisle
vytvářejí podobné představy, tak může vypovídat spíš o člověku než
o Bohu.
Pokud jde o poznávání „dokonalostí ve světě“, ani tady není nutné
předpokládat vědomého uspořádavatele. Mnohé z toho, co vnímáme jako
řád nebo účelnost, lze vysvětlit přirozenými mechanismy – například
postupným vývojem a vznikem komplexity bez centrálního řízení. Přechod
od „svět má řád“ k „někdo ho musel uspořádat“ je tedy
interpretace, nikoli logická nutnost.
A konečně k otázce zjevení: náboženské texty lze chápat jako hluboké
kulturní a historické výpovědi o lidské existenci, ale to samo o sobě
ještě neznamená, že mají nadpřirozený původ. Navíc existuje více
různých tradic a „zjevení“, které si navzájem odporují, což
zpochybňuje jejich univerzální platnost.
Shrnuto: z ateistického pohledu je pojem Boha spíše výsledkem
lidského myšlení, které se snaží porozumět světu, než nutným
závěrem, ke kterému by rozum musel dojít.