Nejsem vševědoucí a tak ji nemohu objektivně posuzovat, ale mohu mít
připomínky a pocity které mě k nim vedou. Přiznám se k jednomu. Někdy
cítím určitou marnost, když třeba někoho poslouchám a nebo čtu. Není to
nadutost, pýcha, ješitnost. Je to takový zvláštní pocit, těžko se to
vyjadřuje, jako když mi něco říká, tohle není cesta, ale nezlob se na
něj, jinak to neumí, nedokáže se překonat, doslova se v tom tluče. Jako
člověk není špatný... Pokud to jde, dívám se mu do očí a když mu to
není příjemné, uhnu, aby mohl povídat dál. Často se cítí v mé
přítomnosti dobře a já se snažím být ohleduplný, i když s nimi
vnitřně nesouzním. Vysvětluji a slova padají a padají jako zrna na
skálu... a já vím, že tomu jinak nebude... přesto pokračuji dál...
marnost...