Abraham nelhal. Sára byla skutečně jeho sestrou, měli společného otce, myslím. No jasně, ale bál se o svůj život a tím Sáru přivedl do nebezpečí, což si asi hned neuvědomil.
Abraham nelhal. Sára byla skutečně jeho sestrou, měli společného otce, myslím. No jasně, ale bál se o svůj život a tím Sáru přivedl do nebezpečí, což si asi hned neuvědomil.
Ano, měli společného otce, různé matky. Myslíš, že si to neuvědomil
? Možná . Ale proč to udělal znovu? (genesis 20.) Vidím v tom jeho
rozumování " Vždyť jsem nelhal! Jenom jsem neodhalil úplnou pravdu!"
Takže takhle bychom jednat mohli?
Kde byla jeho víra v Boží zaslíbení , že z něj udělá velký národ? Jestli Bohu věřil , kde se vzal jeho strach o život?
Prostě byl člověk. I když pak projevil tak obrovskou víru v Boží
zaslíbení, že byl ochoten i zabít svého syna.
Poloviční pravda taky může vyjít jako lež, to je jasné. Ale jako krycí
manévr se snad dá použít. Třeba při výslechu člověk nemusí udat svého
spolukřesťana a mohl by říct, že se jedná o jeho příbuzného (ve víře
ovšem, to by zatajil) a nemusí vypovídat proti němu.
Abraham měl strach o jiného - nebo o sebe?
Prostě byl člověk. Ty biblické záznamy nám nepředstavují lidi v ziealizované podobě. jsou ukázáni tak, jak je vidí Bůh a jací opravdu jsou.Jeden den odolávají pokušení a druhý den selžou a ve své slabosti si zahrávají s nebezpečným hříchem.
rabínska tradícia hovorí, že Sara bola Abrahámovou neteří (nie sestrou)...Sára je označena jako dcera Teracha, Abramova otce, rabínská tradice však chápe označení „dcera“ ve významu "potomek"...
Abraham řekl : řekl jsem si , že na tomto místěnení bázeň Boží a
že mně kvůli mé ženě zabijí. Ona také vskutku je má sestra. je to dcera
mého otce ,ale ne dcera mé matky. Stala se mou ženou.Gen. 20, 11.12.
Z těchto veršů jsme vycházeli.
OK, ale vieme, že v rabínskej tradícii sestra i dcera majú význam blízkeho príbuzenstva - sestrenica, neter...takže , tú "sestru, dceru", by som bral s rezervovu (príklady v Genesis máme viaceré, - napr. že "bratia" boli bratranci)....
I když Abrahamova slova, jak je tu uvádí Nika, jsou dost přesvědčivá. Proč by Sára nemohla být Abrahamovou nevlastní sestrou, že?
za Abraháme sa už v takomto blízkom príbuzenstve nebrali (v manželstve)...ide pravdepodobne o sestrenicu alebo neter...
príbuzenské manželstvá boli Bohom povolené len na začiatku dejín človeka (v niekoľkých málo generáciách v 2-3-och? (len v Gen)...u Abraháma to už (rabínska tradícia) nebolo povolené, takže Sara bola zrejme jeho neter alebo sesternica...
Kdo to povoloval-nepovoloval, když nebyl Zákon?
Kromě toho Sára byla jeho sestrou polovlastní.
ie je to tak, Zákon je 5 Mojžišových kníh, povolené to bolo len v rámci začiatku Genesis...
No a právě podle Pentateuchu bylo zakázáno manželství pokrevních příbuzných až poté, co to Bůh dal Izraelitům do Zákona, a to bylo hodně dlouho po Abrahamově svatbě se Sárou.
To už je jedno. Důležité je, co si z toho příběhu vezmeme do našeho osobního života s Bohem.
Ta tradice je neopodstatněná. Ale nakonec je to jedno, Sára byla k Abrahamovi v takovém příbuzenském poměru, že ji orstě mohl pznačuit za sestru.
A něco jsem našla - pro úvahu:
Zemi Kanaán postihl hladomor a Abraham se rozhodl, že se vydají do
Egypta. Byla ale jedna věc, které se tam obával. Řekl Sáře: „Prosím,
dobře vím, že jsi žena krásného vzhledu. Tak se jistě stane, že tě
Egypťané uvidí a řeknou: ‚To je jeho manželka.‘ A určitě mě
zabijí, ale tebe zachovají naživu. Prosím, řekni, že jsi má sestra, aby
se mi kvůli tobě dobře vedlo, a má duše bude kvůli tobě jistě žít.“
(1. Mojžíšova 12:10–13) Proč ji Abraham o něco tak neobvyklého
prosil?
Abraham nebyl ani lhář, ani zbabělec, jak ho z toho někteří kritici
obviňují. Sára byla skutečně jeho nevlastní sestra. A Abrahamova
opatrnost byla opodstatněná. Abraham a Sára věděli, že nic není
důležitější než Boží záměr, aby z Abrahama vzešel výjimečný
potomek a národ. Takže jeho bezpečí bylo na prvním místě. Archeologické
nálezy navíc dokládají, že nebylo nic neobvyklého, když vysoce postavení
muži v Egyptě nechali unést nějakou ženu a zabít jejího manžela.
Abraham tedy jednal moudře a Sára s ním pokorně spolupracovala.
Zajímavý pohled na věc: Abraham a Sára věděli, že nic není důležitější než Boží záměr, aby z Abrahama vzešel výjimečný potomek a národ. Takže jeho bezpečí bylo na prvním místě.
To unamená, že Abryma tak mohl jednat, aby nebylo ohroženo zplození Bohem slíbeného potomka.
To je sice pěkné a Abraham mohl tak uvažovat. Ale přemýšlej : Když Jahve dá takový slib , tak není schopen ho splnit ? Nebyl by se postaral o Abrahamovo bezpečí? Musel Abraham takto Božímu záměru napomáhat?
Co se můžeme z toho naučit my , v našich životních situacích ? Co může ovládat naše jednání - víra nebo strach?
Napadají mne situace, kdy my třeba selhali :
Nepříjemným a nevlídným jednáním jsme někoho ranili.
Použili jsme lež ,(nebo polopravdu) ,abychom vyřešili nepříjemnou
situaci.
Udělali jsme něco, co není dovolené nebo správné.
Nezastali jsme se někoho, kdo byl neprávem třeba slovně napadený.
Získali jsme prospěch na úkor někoho jiného.
Co udělat ,když si své selhání uvědomíme , nebo nás na ně někdo upozorní?
No jasně. Nebylo to jediné jednání, kdy chtěli Božímu slibu napomoct. Třeba když Sára protože si myslela, že už nemůže porodit potomka, nabídla Abrahamovi svoji služku Hagar. Možná, že všechny tyhle zážitky utvrdily jejich víru, že Jehova se dokáže postarat sám, a pak už pro Abrahama nebyl takový problém splnit s vírou ten nejtěžší úkol.
Přesně. Nás taky Bůh vede a vychovává , aby naše víra nebo důvěra rostla a zrála.
Myslím si, že je zapotřebí i pomáhat Božímu zaslíbení. To co můžeme udělat my, proč bychom to neudělali. Myslím, že to nemusela být nevíra u Abrahama.
Bůh se kvůli tomu na něj nezlobil.
Ale je to otázka.
Pokud to v našich životech vidíme jako chybu, nezbývá než to vyznat a prosit o odpuštění.....
U Sáry už to bylo trochu něco jiného a přesto Bůh nějak s tím jednal. Nezatratil ji a nevzal své zaslíbení zpět.
Myslím, že pro Abrahama bylo dostatečné , když viděl, jaké důsledky to přineslo. V tomto případě i v tom, co se týkalo Hagar.