Lao-c´ pravil: "Hledejte a minete. Nehledejte a najdete." Je to jeden z
nejvýznamnějších výroků, jaké kdy kdo pronesl. Už samotným hledáním
míjíte. Jestliže hledáte, zaujali jste nesprávný postoj. Tím, že jste se
rozhodli hledat, jste přijali jednu věc - že nemáte to, co hledáte. A v tom
je ta chyba. Vy to máte; vždycky jste to měli. Jakmile začnete něco hledat,
stanou se z vás neurotici, protože to nemůžete najít - ale není co hledat,
protože už to tu je. Je to stejné, jako když člověk hledá brýle. Má je
na nose, a přesto je stále dál hledá. Nikdy je nenajde, dokud si
neuvědomí, že jeho hledání je marné, dokud si neřekne: "Pokud je
nevidím, pak mám brýle na nose, protože jak jinak bych viděl?" V samotném
vidění je ukryta pravda. V samotném hledání je ukryt poklad. Hledající je
hledaným - v tom je ten problém, jediný problém, který se lidé snaží
vyřešit a jenž je stále víc a víc mate.
Nejrozumnější přístup má Lao-c´.
Říká: "Přestaňte hledat a buďte." Jen buďte a budete překvapeni. Najdete
to!
~ Osho
Tuto báseň napsala žena, která zemřela v oddělení pro dlouhodobě
nemocné. Personál
nemocnice ji nalezl mezi jejími věcmi, a tak se jim líbila, že ji
opsali a báseň pak putovala po celé nemocnici a dál.
Báseň stařenky
Poslyšte, sestro, když na mě hledíte,
řekněte, koho to před sebou vidíte.
Ach ano, je to jen ubohá stařena
s divnýma očima a napůl šílená.
Odpověď nedá vám, jídlo jí padá,
nevnímá, když po ní něco se žádá,
o světě neví, jen přidělává práci,
boty a punčochy napořád ztrácí.
Někdy je svéhlavá, jindy se umí chovat,
už potřebuje však krmit a přebalovat.
Tohleto vidíte? Tohle si myslíte?
Sestřičko, vždyť o mně vůbec nic nevíte.
Budu vám vyprávět, kým vším jsem bývala,
než jsem se bezmocná až sem k vám dostala.
Miláčkem rodičů, děvčátkem, tak sotva deset let
s bratry a sestrami slád život jako med.
Šestnáctiletou kráskou, plující v oblacích,
dychtivou prvních lásek a pořád samý smích.
V dvaceti nevěstou se srdcem bušícím,
co skládala svůj slib za bílou kyticí.
A když mi bylo pár let po dvaceti,
já chtěla šťastný domov pro své děti,
Pak přešla třicítka a pouta lásky dětí,
jak rostly, už mohli jsme uzlovat popaměti.
A je mi čtyřicet, synové odchází,
jenom můj věrný muž pořád mě provází.
Padesátka přišla, ale s ní další malí,
co u mě na klíně si jak ti první hráli.
Však začala doba zlá, můj manžel zesnul v Pánu,
mám z budoucnosti strach, někdo mi zavřel bránu.
Život jde dál, mé děti mají vrásky
a já jen vzpomínám na ně a na dny lásky.
Příroda krutá je, i když byl život krásný,
na stará kolena nadělá z nás všech blázny.
Tělo mi neslouží, s grácií už je ámen,
kde srdce tlouklo dřív, dnes cítím jenom kámen.
Však vprostřed zkázy té mladičká dívka žije
a srdce jí, byť hořce, tam uvnitř pořád bije.
Vzpomíná na radost, na žal, co rozechvívá,
vždyť pořád miluje a nepřestala být živá.
Málo bylo těch let a netáhla se líně,
já smířila se s tím, že všechno jednou mine.
Otevřete oči, sestřičko, teď, když to všechno víte,
neuvidíte seschlou stařenu...
Teď už - MĚ uvidíte!
Tento text by se měl stát povinným studijnim materiálem pro veškerý
zdravotnicky personál !!!
I rodiny !!!
