Zajímavější možná je to, zda všude plyne stejně rychle. Bez něj by nebylo počátku ani konce. V tom je ten háček bez něj si neuvědomujeme a nemůžeme ani nic vnímat. Nic neplyne.
No jo když on čas někdy kvapí ale někdy se zase vleče že neuteče :-).
ano, přesně tak. Pokud by čas plynul milionkrát rychleji, pak by pro subjekt v tomto milionkrát rychlejším čase plynulo všecko stejně jako teď nám pocitově, ale milionkrát rychleji z našeho pohledu
Představ si čas jako fraktální strukturu, kde každá jeho část
obsahuje podobné vzory na různých úrovních reality. Jak se čas neustále
zrychluje, jeho fraktální uspořádání se stále více rozvíjí,
přibližuje se k bodu maximálního zrychlení. V tomto bodě už nemůže dál
eskalovat, a místo toho se začne stáčet zpět. Jako by dosáhl singularity,
kde se jeho dynamika obrací.
Tento proces vede k návratu času k jeho původnímu stavu, k prvotnímu bodu
vědomí, které stálo na začátku všeho. Vědomí, které celý tento cyklus
vnímá, je současně tvůrcem i pozorovatelem. Když se čas vrátí k němu,
znovu začíná tvořit, čímž zahajuje nový cyklus existence.
Takto by mohla fungovat nekonečná smyčka tvoření a návratu - vesmír, čas
i samotné vědomí by pulzovaly v rytmu fraktálního růstu a obnovy.
Nevím, nebyl jsem na počátku, ale myslím, že moje představa není zas
tak špatná. jednoduše se někde rozjedeš a čím více zrychlíš,
vzdaluješ se od výchozího bodu s každým novým zrychlením, aby ses pak k
němu znovu vrátila. Myslím, že Einstein by mě podpořil 
Tzn. vznikl by prostor pro opakované fraktální, časové tvoření a prvotní
slovo by se vrátilo k počátku 
mě spíš zajímala představa toho počátku, co je prvotní...sám píšeš že prvotní je vědomí, vědomí samo sebe těžko prozkoumá pokud se samo sebe nezobrazí (nereflektuje) NO nic... už se tím netrápím od doby co jsme uvěřila a to už je téměř 14 let :-)
Myslím, že se tím trápíš pořád. Protože kdo nehledá nejde jde po své cestě se zavřenýma očima. Představuji si to jako bublání vroucí vody v hrnci. Všechny gejzíry se vrací k počátku. Smysl hledej v počátku.
Počátek je Bůh. Nějaké "nic" mě neuspokojuje. V Bohu hledám smysl a nacházím.
Mohla by to být ta neviditelná hmota :-)
Jak se zkoumá neviditelná temná hmota a energie
https://www.abicko.cz/clanek/precti-si-technika-vesmir/30574/jak-se-zkouma-neviditelna-temna-hmota-a-energie.html
Genezis 1
1Na počátku stvořil Bůh nebe a zemi.
2Země byla pustá a prázdná a nad propastnou tůní byla tma. Ale nad vodami
vznášel se duch Boží.
3I řekl Bůh: „Buď světlo!“ A bylo světlo.
Ale Bůh o sobě říká: Mluvil jsem k Vám zprostředku ohně, ale žádnou
podobu jste neviděli, slyšeli jste jen hlas.. ( Deuteronomium 4/12-16)
http://biblenet.cz/app/b?book=Deut&no=4
To je úplně jedno co říká, je to určeno pro lidi co žii asi před 5000 lety... jako nějaké vysvětlení, nedá se to konkrétně vysvětlit textem.
Iz 40:3
Hlas volá v pustině: Připravte cestu יהוה, napřimte v pustině silnici
pro našeho Boha! 4Každé údolí bude pozdviženo a každé pohoří a
návrší sníženo; pahorkatina se stane rovinou a útesy plání. 5A zjeví se
יהוה sláva a uvidí to spolu veškeré tělo; protože יהוה ústa
promluvila. 6Hlas říká: Volej! I zeptal se: Co mám volat? Veškeré tělo je
jako tráva a všechna jeho oddanost jako polní květ. 7Tráva usychá, květ
vadne, když na něj zavane יהוה dech. Jistě, lid je jen tráva. 8Tráva
usychá, květ vadne, ale slovo našeho Boha obstojí navěky. 
myslím že je osobní, je to "JÁ" a tedy v Bohu jsme schopni svého sebeuvědomování. Bohužel je problém že se uvědomujeme odděleně, jako samostatné oddělené bytosti a přitom máme fakticky vše společné. Společně dýcháme, naše těla jsou součástí koloběhu přírody... a tento koloběh přírody způsobuje že máme pud sebezáchovy a touhu po zachování rodu... to nás od sebe odděluje a říkáme tomu hřích. Třeba jsme kdysi byli jen jeden... i když v mnohe tělech ale ten pocit jednoty s počátkem byl přítomen. v přítomném okamihu.
co to znamená být spokojený? Možná si nerozumíme v chápání cesty. Ty máš asi cestu jen sám bez opory.
A já mám cestu s oporou. Mohu se opřít, občas ustouit stranou abych se rozhlédla. Není to jen na mě.
Myslím, že po cestě jdeme každý sám a opora v tu chvíli není na místě. Litovat jednou můžeme oba dva.
Ž 94:22
יהוה je mi však nedobytným hradem, můj Bůh je mou
útočištnou skálou.
A nebo i :
Ž 94:22
יהוה je mi však nedobytným hradem, má Bůh je mou útočištnou
skálou.
Každý jsem jiný a každé náboženské uskupení či výrazný jedinec touží po pozornosti ostatních.
Nevěřím že budeme litovat, maximálně že jsme něco neudělali nebo že jsme byli příliš opatrní či úzkostní.
Nejvtší životní problém je zavřené srdce, úzkosti... a tady každý je sám za sebe, především aby objevil své vlastní strachy.
Říká se, že před smrtí proběhne rekapitulace našeho života a je to
snad už i vědecky podloženo. Zajímalo by mě, zda máme možnost se k tomu
vyjádřit
Což mi připomíná jak si jeden mazal fotky v mobilu ale v rekapitulaci mi došli i ty smazané - nechtěné :-)
ano. vysvětluji si to tak a myslím že podobné náznaky jsou i vědecké že jak se vypíná postupně mozek, probíhají všecky uložené obrazy v chronologickém zrychleném pořadí za sebou, fakticky téměř najednou se promítne celý film.
Kazatel 12,7 "A prach se vrátí do země, kde byl, a duch se vrátí k Bohu, který jej dal."
No to já nevím :-) Pokud je člověk celý život vyskakovací, rozrušený
a neklidný, pak je takový i na konci života. Jen se nedokáže ovládnout a
tak všecky jeho hnutí a stavy se odhalují a ukazují. A straší ho.
Věřím že tohle je peklo nebo očistec jak se říká... Pokud si
nedokážeme vyčistit mysl včas, čistí se později a to dost děsivým
způsobem. Mluvím teď o zkušenostech s mojí pořád živou mámou. A je to
pro mě memento... ať si své vnitřní nánosy vyčistím nebo nechám
vyčistit. Jako věřící nejsem na to sama.
Jde o přístup a s tím se musíš srovnat. Otázkou je, zda je to co píšeš správná cesta.
samozřejmě já, kdo jiný? ale také se s manželem domlouváme, abych znala jeho názor
1
1
1
1
