JELEN BEZ MOZKU - bajka.
Lev těžce stonal; v pusté skalní jeskyni teď roztažený ležel, jak byl
malátný. I prosí lišku, s níž se dávno spřátelil a rád se bavil:
"Zachraň mne, mám strašný hlad! Vím o jelenu; bydlí v těchto končinách
v tom hustém lesní křoví . . . někde pod smrky. Já sám už nemám síly;
na lov nemohu. Nuž buď tak dobrá: vynalož svou výmluvnost a sladkou řečí
nažeň mi ho do drápů!" A liška běží . . . V smrčí najde jelena, jak
bezstarostně skáče hebkým trávníkem. I pokloní se, přívětivě
pozdraví a sděluje mu: "Zprávu nesu radostnou! Mým sousedem jest, jak ti
známo, starý lev. Nu, je s ním bídně: jeho dny jsou sečteny. Již
uvažoval, kdo by po něm převzíti měl vládu v říši zvířat. Vepř je
pitomec a medvěd zas je lenoch, pardál prchlivec a tygr starý chvastoun,
vlastně samotář . . . Snad nejvíc by se hodil - jelen za vládce: je
vznešeného zjevu, žije mnoho let, má statné parohy, krásným větvím
podobné, a ne jak býci; každé zvíře má z nich strach . . . Nač dále
ještě mluvit? Byl jsi vyvolen a máš být králem zvířat v horách
sídlících! Tak vzpomeň si pak, vládce, také na lišku, vždyť zprávu o
tom nejdříve ti přinesla! A proto přišla k tobě . . . Sbohem příteli!
Už letím ke lvu, aby mě zas nehledal; jsem v každé maličkosti jeho
rádkyní. Můj drahý, přijď tam také - ačli důvěru máš k staré
hlavě! Jak se sluší, navštiv lva a nemocného pobav, aspoň chvilinku!" Dál
nemluvila . . . Zpyšněl jelen ješitný tou klamnou řečí: zašel k skalní
jeskyni - a dále . . . k šelmě; co se chystá, netušil. Tu zčistajasna lev
se řítí z pelechu a špičkou drápů jen mu uši natrhne, jak divě chvátal
. . . Ubožáka jelínka pak děs a hrůza hnaly přímo do lesů . . . Své
obě pracky spráskla liška zoufalstvím, že všechna její práce byla
nadarmo, a lev jen vzdychal, vzdychal, skřípal čelistmi, jak hlad ho zmáhal,
zároveň pak hněv a zlost . . . Pak znovu prosí lišku, ještě snažněji:
"Ach vymysli lest jinou, jak ho ulovit!" Ta v přemýšlení hluboko se
pohrouží: "Věc těžkou žádáš; přes to - snad ti pomohu . . ." Jak
chytrý ohař ihned slídí po stopě a všechnu lest a úskok v duchu osnujíc,
kde může, ptá se, nejvíc arci pastýřů, zda neběžel tu jelen krví
zbrocený. Z nich jeden zvíře zahlédl; ukáže jí směr, a tak ho liška
najde, během udýchán, jak odpočívá v chládku. Klidně přistoupí až k
němu s drzým čelem, smělým pohledem. Tu hrůzou v zádech zamrazilo jelena
a srdce vře mu zlostí, když ji osloví: "Jen pojď sem ke mně, jen se odvaž
hlesnouti! Však tentokrát, ty bídná, smát se nebudeš! Teď jiné
nezkušené dál si balamuť a jiné hlupce povyšuj si na krále!" Ač
zaražena, liška na něj vyjede: "Co? Takhle hrubý, Takhle bys byl zbabělý?
Což tak bys dovedl podezírat přátele? Vždyť lev to dobře myslel: chtěl
ti poradit, z té staré liknavosti chtěl tě zburcovat, jak loučící se otec
vzal tě za ouško a chtěl ti dáti všelijaké pokyny, jak rozsáhlé to
panství měl bys udržet . . . Tys nevydržel pohlazení slabých tlap a
násilím ses vytrhl, až ses poranil. A teď se hněvá, možná více nežli
ty, když zná tvou lehkovážnost, nedůvěřivost, a už se rozhodl zvolit
vlka za krále! Ach, tohle bude vladař! Co si počneme?! Teď tvojí vinou
budeme všichni nešťastni . . . Tak pojď a aspoň nyní ukaž zmužilost a
nebuď plachý jako jehně ze stáda! Já při všech stromech, při všech
vodách přísahám, že lvu jsi milý, jako že chci jenom tvou být
služebnicí! Je ti tolik nakloněn, a proto tě chce zvolit vládcem
čtvernožců . . ." Tak svůdným žvástům znova podlehl paroháč a k
bráně smrti vypravil se podruhé. Když v koutě sluje konečně byl
zaskočen, jak okázalé hody vystrojil si lev, když hltal maso, morek z kostí
vypíjel a žvýkal střeva. Hladový pak pomocník - stál u kořisti; jen ten
mozek jelení, jak vypadl, lačně schlemstal, ovšem pokradmu, a za svou dřinu
sám se takto odměnil . . . Tu lev si přepočítá všechny vnitřnosti - a
ejhle, chybí mozek; hned jej pohřeší a prohledává pelech, hledá v jeskyni
. . . Až chytrá liška od pravdy ho odvede: "Vždyť mozek neměl; raději ani
nehledej! Vždyť tenhle jelen zajisté byl bez mozku, když dvakrát dal se
pozvat ke lvu do díry!"