JELEN BEZ MOZKU - bajka.
Lev těžce stonal; v pusté skalní jeskyni teď roztažený ležel, jak byl malátný. I prosí lišku, s níž se dávno spřátelil a rád se bavil: "Zachraň mne, mám strašný hlad! Vím o jelenu; bydlí v těchto končinách v tom hustém lesní křoví . . . někde pod smrky. Já sám už nemám síly; na lov nemohu. Nuž buď tak dobrá: vynalož svou výmluvnost a sladkou řečí nažeň mi ho do drápů!" A liška běží . . . V smrčí najde jelena, jak bezstarostně skáče hebkým trávníkem. I pokloní se, přívětivě pozdraví a sděluje mu: "Zprávu nesu radostnou! Mým sousedem jest, jak ti známo, starý lev. Nu, je s ním bídně: jeho dny jsou sečteny. Již uvažoval, kdo by po něm převzíti měl vládu v říši zvířat. Vepř je pitomec a medvěd zas je lenoch, pardál prchlivec a tygr starý chvastoun, vlastně samotář . . . Snad nejvíc by se hodil - jelen za vládce: je vznešeného zjevu, žije mnoho let, má statné parohy, krásným větvím podobné, a ne jak býci; každé zvíře má z nich strach . . . Nač dále ještě mluvit? Byl jsi vyvolen a máš být králem zvířat v horách sídlících! Tak vzpomeň si pak, vládce, také na lišku, vždyť zprávu o tom nejdříve ti přinesla! A proto přišla k tobě . . . Sbohem příteli! Už letím ke lvu, aby mě zas nehledal; jsem v každé maličkosti jeho rádkyní. Můj drahý, přijď tam také - ačli důvěru máš k staré hlavě! Jak se sluší, navštiv lva a nemocného pobav, aspoň chvilinku!" Dál nemluvila . . . Zpyšněl jelen ješitný tou klamnou řečí: zašel k skalní jeskyni - a dále . . . k šelmě; co se chystá, netušil. Tu zčistajasna lev se řítí z pelechu a špičkou drápů jen mu uši natrhne, jak divě chvátal . . . Ubožáka jelínka pak děs a hrůza hnaly přímo do lesů . . . Své obě pracky spráskla liška zoufalstvím, že všechna její práce byla nadarmo, a lev jen vzdychal, vzdychal, skřípal čelistmi, jak hlad ho zmáhal, zároveň pak hněv a zlost . . . Pak znovu prosí lišku, ještě snažněji: "Ach vymysli lest jinou, jak ho ulovit!" Ta v přemýšlení hluboko se pohrouží: "Věc těžkou žádáš; přes to - snad ti pomohu . . ." Jak chytrý ohař ihned slídí po stopě a všechnu lest a úskok v duchu osnujíc, kde může, ptá se, nejvíc arci pastýřů, zda neběžel tu jelen krví zbrocený. Z nich jeden zvíře zahlédl; ukáže jí směr, a tak ho liška najde, během udýchán, jak odpočívá v chládku. Klidně přistoupí až k němu s drzým čelem, smělým pohledem. Tu hrůzou v zádech zamrazilo jelena a srdce vře mu zlostí, když ji osloví: "Jen pojď sem ke mně, jen se odvaž hlesnouti! Však tentokrát, ty bídná, smát se nebudeš! Teď jiné nezkušené dál si balamuť a jiné hlupce povyšuj si na krále!" Ač zaražena, liška na něj vyjede: "Co? Takhle hrubý, Takhle bys byl zbabělý? Což tak bys dovedl podezírat přátele? Vždyť lev to dobře myslel: chtěl ti poradit, z té staré liknavosti chtěl tě zburcovat, jak loučící se otec vzal tě za ouško a chtěl ti dáti všelijaké pokyny, jak rozsáhlé to panství měl bys udržet . . . Tys nevydržel pohlazení slabých tlap a násilím ses vytrhl, až ses poranil. A teď se hněvá, možná více nežli ty, když zná tvou lehkovážnost, nedůvěřivost, a už se rozhodl zvolit vlka za krále! Ach, tohle bude vladař! Co si počneme?! Teď tvojí vinou budeme všichni nešťastni . . . Tak pojď a aspoň nyní ukaž zmužilost a nebuď plachý jako jehně ze stáda! Já při všech stromech, při všech vodách přísahám, že lvu jsi milý, jako že chci jenom tvou být služebnicí! Je ti tolik nakloněn, a proto tě chce zvolit vládcem čtvernožců . . ." Tak svůdným žvástům znova podlehl paroháč a k bráně smrti vypravil se podruhé. Když v koutě sluje konečně byl zaskočen, jak okázalé hody vystrojil si lev, když hltal maso, morek z kostí vypíjel a žvýkal střeva. Hladový pak pomocník - stál u kořisti; jen ten mozek jelení, jak vypadl, lačně schlemstal, ovšem pokradmu, a za svou dřinu sám se takto odměnil . . . Tu lev si přepočítá všechny vnitřnosti - a ejhle, chybí mozek; hned jej pohřeší a prohledává pelech, hledá v jeskyni . . . Až chytrá liška od pravdy ho odvede: "Vždyť mozek neměl; raději ani nehledej! Vždyť tenhle jelen zajisté byl bez mozku, když dvakrát dal se pozvat ke lvu do díry!"