Právo národů na sebeurčení je zakotvené v článku 1 Charty Organizace
spojených národů, bylo též potvrzeno v článku 1 Paktu o občanských a
politických právech z roku 1966, stejně jako v článku 1 Paktu o
hospodářských, sociálních a kulturních právech z roku 1966.
Vztah práva na sebeurčení a principu územní celistvosti se řeší v
Deklaraci o zásadách mezinárodního práva z roku 1970, týkajících se
přátelských vztahů a spolupráce mezi státy v souladu s Chartou OSN, která
potvrzuje nedotknutelnost územní celistvosti států, „dodržujících
zásadu rovnoprávnosti a sebeurčení národů" „a majících s ohledem na to
vlády, které zastupují celý národ, žijící na daném území". Stejný
princip byl potvrzen i ve Vídeňské deklaraci Světové konference OSN o
lidských právech z roku 1993 (stát, usilující o ochranu zásady územní
celistvosti, musí mít "vládu, reprezentující zájmy celého národa na jeho
území bez jakéhokoli rozlišování").