Cit;"Strach z informací, který je příčinou „boje s dezinformacemi“,
se mocných zmocňuje tehdy, když společnosti zlehčování problémů vadí a
požaduje, aby se problémy řešily, a ti u moci problémy řešit neumějí
anebo nechtějí. Péče o slova, neboli cenzura, má smysl až poté, co slova
přiberou na váze a získají potenciál něco změnit. Tehdy establishment a
ti, co establishmentu posluhují, vnímají slova jako něco, co ohrožuje
jejich byznys a kariéry.
Cenzor sice subjektivně vnímá sebe sama coby služebníka slova, ochránce
pravdy, ale objektivní důvody pro cenzuru jsou vždy zištné. Slova se
korigují a zakazují tehdy, když se pravda otáčí proti krachujícímu
režimu. V moci cenzora není zachránit nebo napravit systém. Může pouze
dočasně brzdit proces nevyhnutné změny, oddalovat neodvratné, a to
kriminalizací oponentních názorů. Bojovníci s „dezinformacemi“
neslouží slovu, ale režimu, bez ohledu na to, zda slouží za mzdu anebo z
pilnosti.
Platí triviální, že svoboda slova buďto je, anebo není. Je-li něčím
omezena, jde o nesvobodu. Debata může být jenom o tom, zda si společnost
může neregulovaný, necenzurovaný, čili svobodný provoz slov všeho druhu
dovolit. A jelikož důsledkem svobody slova je demokracie, mocní řeší, zda
tolerovat demokracii. Protože to je riskantní, angažují liberálové na
obranu demokracie cenzory. Výsledkem je dnes v Evropě progresivní
totalita."
1