Ve škole jsem měl za spolužačku sudetskou Němku, z Desné od Tanvaldu.
Měla sice české příjmení, ale do konce devitiletky čtyřky z češtiny.
Doma se mluvilo německy a těch Němců tam podle jejich řečí bylo hodně.
Vůbec to nebyli antifašisté jak se tvrdilo, ale předmnichovští soupenci
Henleina, kteří nebyli odsunutí kvůli hospodářské nepostradatelnosti.
Ještě ve větší míře tomu tak bylo v severních Čechách, v Lokti byli
ještě v 80.letech německé bohoslužby a tamní hřbitov vypadal úplně
jinak než jiné hřbitovy v Sudetech, byl po roce 45 v nepřetržitém
provozu.
Němcům se do odsunu nechtělo, v Německu tehdy byla pořádá bída a přeze
všechnu diskriminaci se tu prvých 10 let měli lépe. Neodsunutí Němci
neměli po válce čs. občanství, neměli normální občanské průzkazy.
Občanství jim bylo udělováno až po roce 56, některým i proti jejich
vůli.
Někdy v 70.letech byla uzavřena smlouva s Německem, která se týkala i
etnických Němců žijících na území ČSSR. Měli možnost se legálně
vystěhovat, což hodně z nich využilo. A taky pobírat z Německa důchody,
třebas za službu ve wehrmachtu.