V padesátých letech byly na vsi jiné starosti než prvomájová
manifestace.
Já byl na 1.máje pokřtěn, Otec mi o tom vyprávěl, byl členem JZD a
dostavil se pozdě do práce na pole. Skupinář se ho ptal, kde že byl. On že
v kostele. Proč, když přece není žádný svátek ? On mu odpověděl, že
byl na křtu syna.
Z tého historky je vidět, že na vsi lidé světili jen církevní svátky, a
první máj za svátek nepovažovali. Pole v té době byla plná lidí a tak
tomu bylo na prvního máje jako v jiné všední dny. Nejen v 50. ale i
60.letech.
První máje byly v 50, a 60.letech městskými svátky. Moje teta bydlela ve
městě a prý se na 1.máje běžně v domácnostech tehdy klepaly řízky a
pořádal se slavnostní oběd.
To vše v 70.letech začalo upadat a lidé, zvláště ve velkých městech,
odjížděli na chaty.
A to vše se masově projevilo po převratě. Prvomájové ulice se staly
kolbištěm anarchistů a fašistů, komunisté hráli spíš menšinovou roli.
A většině ty průvody nechyběly, prodloužili si víkend a odjeli do
přírody.