Zajímavý byl přístup Bilaka. Někdy v roce 1988 sepsal své paměti, které chtěl je vydat tiskem. V nich se přiznal k autorství zvacího dopisu. Jenže to bylo moc i pro Husáka a další soudruhy a vydání pamětí Bilakovi nepovolili.
Bilak si v prvních letech normalizace mohl namlouvat, že "obyčejní lidé"
nakonec ocení jeho odvahu a budou mu za ten dopis vděční.
Jenže v druhé polovině normalizace se čím dál tím víc začalo ukazovat,
že politika normalizace byla chybná a Bilakův zvací dopis byl i v
nejvyšším komunistickém vedení vnímán nikoliv jako hrdinství, ale jako
skandál.