Rozcestník >> Politika >> Diskuze k aktuálním zprávám

Na to téma někdy diskutuju se známými z Polska. To jejich vlastenčení mi někdy připomíná spíš takovou mírnou formu nacionalismu. Taky by se to dalo nazvat fangličkářství. Občas vyrazí na nějakou demonstraci proti vládě nebo pro vládu, pro církev nebo proti církvi a vždy s prapory. Když pracují v cizině, na každý svůj svátek někam vyvěšují vlajky, nosí trička s polskou orlicí atd. Jak mluví o své historii, mají hlavně dvě témata - kolikrát Poláci zachránili svět , nebo jak trpěli za války a mají při tom slzy v očích i dvoumetroví chlapi (samozřejmě ne všichni).
Přitom jejich děcka žijí velmi často v cizině, usadili se v Anglii, Austrálii či jinde a udržují polské tradice, slaví polské svátky atd. Ti moji známí jsou na to dost pyšní. A diví se tomu, že u nás je to jiné, my prapory nedáváme do oken a neběháme s nimi po ulicích při svátcích, ba naopak jsme k těmto věcem velmi skeptičtí a není to pro nás téma.
Já vlastenectví vidím v něčem jiném, méně okázalém. Třeba v tom, že tuto zem mám rád a nechtěl bych žít jinde. A v tom, že taky pro ni občas něco dělám. A děti z mé širší rodiny a řada mých známých také studovaly nebo pár let pracovaly v cizině, ale na rozdíl od těch polských se skoro všichni vrátili zpět a žijí tady. I když by si tam venku přišly na větší peníze, ale to není všechno.
To když jen tak u piva (na točené sem Poláci pravidelně jezdí, u nich je málo takových klasických vesnických hospod) s polskými přáteli občas probereme, tak už někdy připouštějí, že na takovém neokázalém patriotismu taky něco je. Hlavně když si uvědomí, že vnoučata mají na druhém konci světa a vidí je jednou, dvakrát do roka.